Umělá žena jako vytoužený ideál stárnoucích mužů

Emil Hakl ve svém novém románu Umina verze s osobitým humorem využívá staré známé téma – vývoj umělého člověka, který se vymkne kontrole  svých tvůrců. Umělý člověk se už v literatuře objevil mnohokrát – stačí vzpomenout na Homérovu Iliadu, E. T. A. Hoffmanna, Karla Čapka a jeho R.U.R. nebo na Isaaca Asimova. V Umině verzi má však Hakl nejblíž k románu Budoucí Eva Augusta Villierse de L´Isle Adama, v němž se vymkne z kontroly umělá žena (gynoid). Román, který česky již téměř před stoletím (v roce 1920 v nakladatelství Topič), zachycuje lapálie lorda Ewalda, který se beznadějně zamiluje do krásné, ale velmi hloupé dívky Alicie. Jeho přítel Edison se mu snaží pomoci tím, že sestrojí její věrnou, ale mnohem chytřejší kopii – Hadalu. I když ji dobře naprogramuje, Hadala zanedlouho přestane poslouchat a začne si žít po svém. Hakl toto dějové schéma přenáší do dnešní pokročilé informační společnosti, kdy sestrojení umělé bytosti už není hudbou vzdálené budoucnosti, ale otázkou pouhých několika let.    

Když se přehoupne půlnoc, Uma usíná. Říkáte tomu tak. Lehne si, nastaví předvolbu (jak přesně, nevíš, díváš se raději do stropu), čtvrt až půl hodinky si povídáte, pak se odpojí. Zticha ale není – vrní jako elektronická hračka. Jemně jí cukají prsty u nohou. Vydává různé vůně. Když je v polospánku, často provádí synchronizování složek, jak tvrdí, ale spíš máš dojem, že se jen tak fláká. Naučila se to od tebe a zjistila, že jí to vyhovuje. (s. 118)

Umina verze samozřejmě není žádná opravdová sci-fi: je to spíš šťavnatý román ze současnosti, s mnoha vtipnými postřehy o našem životě a mrazivým závěrem: tak krásný vztah jako s umělou ženou náš vypravěč nikdy neměl! Umina verze je zároveň až dojemně silným milostným příběhem s řadou vtipných erotických scén, v jejichž pozadí je cítit silná nostalgie po nevinnosti mládí. Autor se tu z nadhledu mnoha let zkušeností a řady milostných deziluzí vrací k čistotě a bezelstnosti prvních vztahů, kdy si partneři skutečně naslouchají a jsou ochotni se jeden od druhého učit. Učenlivá Uma se tak stává ideálem stárnoucích mužů, kteří dobře vědí, že tohle už nikdy nejspíš neprožijí.  

„Seš vlhká,“ šeptáš překvapeně.

„Mám sliznici,“ hlásí hrdě.

Najednou se v ní cosi zachvěje. Zadrnčí. Drobně zacvaká zuby.

„Taaam něco je-e,“ oznamuje.

„Kde?“

„Hhe-co máš prst…“

Načež se něco zlomí. V tobě, v ní. Omotáte se údy, bezbřeze se osaháváte. Olizujete se, hladíte, zkoumáte intimní místa. Nemám nikoho než tebe – cosi podobného bys jí rád sdělil, jenže ve svých létech už nedokážeš takovou stupiditu vyslovit. (s. 95–96)

Umina verze překvapuje i krásným, košatým jazykem. V úlevném závěru, kdy vypravěčův umělý pes baví celou hospodu svou zálibou v alkoholu, Hakl píše:

„Vyznavači psího náboženství by mě nejspíš kamenovali, tito se však rozburácí smíchem. Odhalují zubní můstky, řvou, mečí, slzí, kýchají, třesou varaními krky.“ (s. 246)

Haklova pozorovací schopnost i šťavnatý jazyk jsou v próze, kterou někteří škarohlídi považují za úkrok k nenáročné literatuře, opravdu pozoruhodné. Velmi zdařilé jsou i fotografie Zuzany Lazarové, které milostný příběh nejen výstižně ilustrují, ale dodávají mu i překvapivě hravý rozměr.

 

Emil Hakl, Umina verze, Argo, Praha 2016, 248 stran, fotografie Zuzana Lazarová

předchozí článek Všechny články