Trosky jednoho deníku

Troskách jednoho deníku se básník Daniel Hradecký vrací o deset let zpátky, do léta roku 2006, kdy jako léčený alkoholik prožil svůj „prázdninový, rekreační tobogán do pekel“. Tato ďábelská jízda začíná propuštěním z liberecké protialkoholní léčebny, kde právě protrpěl svou druhou AT léčbu, pokračuje odhodláním vydržet „na suchu“ a končí – jak jinak – prudkým sešupem až na úplné dno. Hradecký k tomu svým charakteristicky suchým, lapidárním způsobem dodává: Do pekla je to vždycky jen pár kroků, z kopečka, ani se nezadýcháš...

Hradeckého text je rozsahem skutečným torzem (v tištěné podobě zabere pouhých 44 stran), ovšem intenzitou a schopností pojmenovávat věci pravými jmény překonává nejeden tlustospis. Pokud je pravda, že nejzajímavější nápady přicházejí v kocovině, Hradecký píše v podobně rozjitřeném stavu – ve dvouměsíčním absťáku. „Problém není nechlastat. Problém je co dělat místo chlastání,“ píše na začátku své knihy a o několik stran dál svou meditaci o závislosti na průseru ve skle pokračuje: „Přestat pít, to není žádné vysvobození, naopak. Odmítnutím chlastu to všechno teprve začíná, seňore, teprve tehdy začíná to pravé peklíčko.“  

Trosky jednoho deníku samozřejmě nejsou jenom o alkoholu. Hradecký v nich zachycuje i svůj komplikovaný vztah s matkou a ožívá v nich také severočeská umělecká bohéma s již značně zestárlým básníkem Emilem Julišem, prozaikem Pavlem Růžkem, nakladatelem Petrem Kurkou a dalšími. Jádrem textu jsou však ironické postřehy o životě („Hromadíte, a zapomínáte přitom, že co shromáždíte jako Stejskal, to po vás rozhází Vejskal?“) i smrti („Náhlá, rychlá smrt je ku prospěchu každému“). I když Trosky jednoho deníku rozhodně nejsou žádné prvoplánové memento, ručím za to, že si večer po jejich přečtení dáte o skleničku míň.

 

Daniel Hradecký, Trosky jednoho deníku, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2016,  44 stran

předchozí článek Všechny články další článek