Román jako hostina o mnoha chodech

Román Milana Kundery Nesmrtelnost, který vznikl před čtvrtstoletím, nezestárl;  je to mimořádně nadčasová próza, k níž je určitě dobré se i po letech vrátit. Nesmrtelnost je prvním Kunderovým opravdu „francouzským“ románem: jeho ústřední dějová linii se odehrává v Paříži a k dění v Čechách se až na několik drobných zmínek nevrací. Nesmrtelnost  vyšla nejprve ve Francii v roce 1990, poté v řadě jiných zemí – v Čechách poprvé až v roce 1993.

„Román se nemá podobat cyklistickému závodu, ale hostině o mnoha chodech,“ tvrdí vypravěč románu svému příteli Avenariovi na straně 247. Nesmrtelnost skutečně čtenáři nabízí několik (navenek dost nesourodých) chodů. Příběh senzitivní Agnes, jejího manžela Paula a její o osm let mladší sestry Laury, který nemá daleko k podivnému milostnému trojúhelníku, Kundera prokládá dlouhými úvahovými pasážemi o smyslu života a nesmrtelnosti (příběh básníka Goetha a jeho lásky Bettiny, z níž se postupem doby stává „otravný ovád“) i samostatnými dějovými linkami. Z nich vyniká  především „nejsmutnější erotický příběh“ o malíři s přezdívkou Rubens, který spal s mnoha ženami, ale nakonec zjišťuje, že to v něm zanechalo jen prázdnotu.

Záměrně komplikovaná kompozice je reakcí na nepodařenou filmovou adaptaci Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. „Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. … Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět.“ (s. 246-247).

Samotný příběh Agnes by se dal samozřejmě zfilmovat dobře. Výsledkem by byl intimní příběh v duchu Kieslowského filmu Tři barvy: modrá. Román jako celek však bez značného zjednodušení zfilmovat nejde: je na čtenáři, aby si „film“ s pomocí vlastní představivosti vytvořil sám. Když to dokáže, je za to odměněn opravdu hlubokým zážitkem.

Milan Kundera je jako intelektuál proslulý spíš jízlivou ironií než sklonem k sentimentu. Nesmrtelnost však obsahuje i mimořádně dojemnou, citově exponovanou pasáž, v níž umírá Agnesin otec. Pozoruhodné je, jak se esejisticky laděný text postupně mění v lyrickou prózu plnou lásky.   

 

Otci bylo povoleno jen jediné potěšení Němce: recitovat před starší dcerou v originálu Goethovy verše. Toto je nejznámější ze všech německých básní, co byly kdy napsány a kterou se musí učit nazpaměť všechny německé děti:

 

Na všech kopcích

Je klid,

Ve všech vrcholcích stromů

Neuslyšíš

Ani dech.

Ptáci mlčí v lese.

Počkej jen, brzy

Ty si také odpočneš.

 

Myšlenka básně je prostá: v lese všechno spí, ty budeš spát též. Smysl poezie není oslnit nás překvapující myšlenkou, ale učinit jeden okamžik bytí nezapomenutelný a hodný nesnesitelného stesku.         

Doslovným překladem ztratí báseň vše. Poznáte, jak je krásná, jen když si ji přečtete v němčině:

 

Über allen Gipfeln

Ist Ruh,

In alllen Wipfeln

Spürest du

Kaum einen Hauch.

Die Vögelein schweigen im Walde.

Warte nur, balde

Ruhest du auch.

 

Každý verš má jiný počet slabik, střídají se tu trocheje, jamby, daktyly, šestý verš je podivně delší než ostatní, a i když jde o dvě čtyřverší, první gramatická věta končí asymetricky v pátém verši, což vytváří melodii, která nikdy nikde předtím neexistovala než v této jediné básni, stejně nádherné jako úplně obyčejné.

Otec se ji naučil ještě v Maďarsku, kam chodil do německé obecné školy, a Agnes ji od něho poprvé slyšela, když byla stejně stará jako on tehdy. Recitovali ji na společných procházkách a to tak, že zdůrazňovali neúměrně všechny přízvuky a snažili se pochodovat do rytmu básně. Vzhledem k nepravidelnosti metra to nebylo vůbec jednoduché, a teprve v posledních dvou verších se jim to podařilo: war-te nur-bal-de-ru-hest du-auch! Poslední slovo vždycky vykřikli, že ho bylo slyšet na kilometr dokola: auch!

Naposled jí otec tu básničku říkal v jednom z těch posledních tří dnů před svou smrtí. Nejdřív si myslila, že se tím vrací k mateřskému jazyku a do dětství; pak viděla, že se jí dívá do očí výmluvným a důvěrným pohledem, a napadlo ji, že jí chce připomenout štěstí jejich dávných procházek; teprve nakonec si uvědomila, že ta báseň mluví o smrti: chtěl jí říci, že umírá a že to ví. Nikdy předtím si nepomyslila, že by ty nevinné veršíky, dobré pro školní mládež, mohly mít tento význam. Otec ležel, čelo se mu potilo v horečce a ona ho chytila za ruku; přemáhajíc pláč, šeptala spolu s ním: warte nur, balde ruhest du auch. Brzo si taky odpočneš. A poznávala již hlas blížící se otcovy smrti: bylo to ticho mlčících ptáků ve vrcholcích stromů.

Po jeho smrti se opravdu rozhostilo ticho a to ticho bylo v její duši a bylo krásné; řeknu to ještě jednou: bylo to ticho mlčících ptáků ve vrcholcích stromů. A čím šel čas dál, tím zřetelněji se do toho ticha ozýval, jako lovecká trubka znějící z hloubi lesů, otcův poslední vzkaz. Co jí chtěl říci svým darem? Aby byla svobodná. Aby žila tak, jak chce žít, šla tam, kam chce jít. On sám se toho nikdy neodvážil. (s. 33-35)

 

Agnes v románu shodou nešťastných okolností později také umírá. Vylíčení její smrti je už více „kunderovské“: Agnes v nemocnici dělá co může, aby zemřela dříve, než do nemocnice přijede její muž Paul. Ten – když se čtvrthodinovým zpožděním dorazí – nechápe výraz v tváři své mrtvé ženy: „Znovu se zadíval na Agnes; ten zvláštní úsměv, který na ní nikdy neviděl, ten neznámý úsměv ve tváři se zavřenými víčky neplatil jemu, platil někomu, koho neznal, a říkal něco, čemu nerozuměl.“ (s. 277)

Obě epizody se liší mírou lásky: zatímco Agnesina láska k otci byla bezbřehá, Paul přes léta, která s ní prožil, Agnes nikdy „neměl“. Kunderovými slovy řečeno, „nebyla nikdy opravdu jeho“. 

 

(Milan Kundera, Nesmrtelnost, Atlantis, Brno 1993)

 

 

 

 

 

 

  

Všechny články další článek