Potemnělá Pohádka Jonase T. Bengtssona

Zatímco v zahraničí mají knihy dánského prozaika Jonase T. Bengtssona velký ohlas, u nás se jeho Pohádka s velkým zájmem čtenářů ani kritiky nesetkala. Na to je Bengtsson příliš vyhraněný, nelítostný a strohý. A tak zatímco „severská detektivka“ patří již řadu let k nejlépe prodávaným žánrům, „severský román“ zůstává – samozřejmě neprávem – na okraji čtenářského zájmu.

Přitom Bengtsson v loňském roce doplnil pětici nejlepších současných severských románů, které jsou k dispozici i v českém překladu. Kromě Pohádky sem patří Poloviční bratr Larse S. Christensena, Bílí negři Ingvara Ambjorsena, Kroužení Carla F. Tillera a Výhonek osmilisté růže Audur Avy Ólafsdóttir. Zatímco svým introspektivním laděním a krutou přímočarostí má Pohádka nejblíž k Bílým negrům a Kroužení, v nichž se také ozývají motivy bolestného dětství a velmi traumatického dospívání, její pozitivní vyznění je paralelou k mnohem hřejivějšímu Výhonku osmilisté růže. Pohádka přes své chmurné ladění vyznívá optimisticky, alespoň v tom smyslu, že to Petr, hlavní „hrdina“ románu, nakonec zvládne a postaví se na vlastní nohy. V první, nejrozsáhlejší části románu, je sedmiletý Petr na „útěku“ se svým psychicky labilním otcem. V této až bolestně bezvýchodné části románu se objevují nejen pohádkové motivy, ale i dojemné scény plné citu a něhy. V nejpůsobivější z nich malý Petr přebírá roli toho „odpovědného“ a „rozumného“ a věří, že vše dobře dopadne.

 Vzbudí mě zvuky, jako by se nějaké zvíře chystalo zemřít u nás v kuchyni. Znám je a vím, že budou pokračovat. Možná deset minut, možná až do východu slunce.

Táta leží stočený na lehátku. Jeho tričko je propocené. V rukou svírá deku, už jsem dřív viděl, jak rozerval steré prostěradlo. 

Pohladím ho po vlasech, dlouhé prameny vlasů se mu potem lepí na kůži. Vezmu čistou žínku a osuším mu čelo a krk.

Pokaždé, když se stěhujeme, doufám, že nás noční můry nebudou následovat.

I když už si tomu netroufám věřit.

Nastěhujeme se a na nějakou dobu tomu utečeme. Na týden nebo několik měsíců. Je to různé.

Lehnu si k němu. Lehátko je úzké a já ležím úplně na kraji, cítím tvrdé dřevo na straně. Vezmu ho kolem krku, hladím ho po čele, prsty se mi zapletou do jeho vlasů, přesto se nevzbudí. Nikdy se nevzbudí. Mohl bych mu křičet do uší, a stejně by měl oči pořád zavřené.

Táta ve spaní vzlyká. Ale teď už míň, cítí, že není sám.

To zvládneme, šeptám mu. Jako to říká on mně, když je všechno těžké. Určitě to zvládneme, my dva. (s. 34)

Bengtssonova Pohádka je románem, který ve třech kapitolách složitým způsobem zachycuje Petrovo dětství („tápání“), dospívání („prozření“) a zrání („nalezení sebejistoty“). V první části, kdy je malý Petr na útěku s psychicky narušeným otcem, je citu překvapivě nejvíc; v prostřední části, v níž je konfrontován se starým rodinným traumatem, je citu naopak velmi málo. Vzhledem k tomu, že jeho prozření je velmi kruté, mu nezbývá nic jiného, než aby se vlastní „rovnováhu“ pokusil najít sám. A to se mu po složitých životních peripetiích překvapivě podaří.

 

Jonas T. Bengtsson, Pohádka, přeložila Jana Pavlisová, Odeon, Praha 2013, 384 stran

předchozí článek Všechny články další článek