Pavel Vilikovský o pozdním milostném vzplanutí

Knížka třiasedmdesátiletého slovenského prozaika Pavla Vilikovského (1941) Pes na cestě je ve své podstatě velmi intimní; nic na tom nemění fakt, že se autor ve svém textu na pomezí eseje, autobiografie a beletrie na mnoha místech kriticky vyjadřuje k současnosti. Ústřední dějovou linkou, na níž je nabaleno mnoho úvah o Slovácích a slovenské povaze, je milostné vzplanutí zestárlého spisovatele a „stále ještě mladé“ Rakušanky Grétky. Kapitola 16 pak obsahuje jednu z nejpozoruhodnějších milostných scén v současné české a slovenské literatuře; ta v sobě má nejen něhu a vášeň, ale i pořádnou dávku sebeironie.

Těžko se o tom mluví. Tělo mi ne že odvyklo, ono už přestalo i vzpomínat. Teď se cítilo zaskočeno. (s. 99) … Nikdy jsem si nepomyslel, že něco podobného zažiju na vlastní kůži. Tělo se posadilo na kolo a já je shora pozoroval jako starostlivý rodič. (s. 103)

Zestárlý spisovatel se vydává po stopách svého oblíbeného prozaika Thomase Bernhardta do rakouského Schwarzachu. Tam se náhodou seznámí s hezkou Rakušankou Grétkou, pozve ji na večeři, na víno a nakonec v hotelu na „šláftruňk“. Jak sám říká, „ženy už jsou pro něj uzavřenou kapitolou“, má je rád jen „jako společnice v konverzaci“. Když dojde k tělesnému kontaktu, je to pro něj tak nečekané, že má intenzivní pocit, že se „odpojuje“ od svého těla a další dění pozoruje jako nezúčastněný svědek „shora“. Jako by říkal: to jsem zvědav, jak si s tím poradíš! Nebudeš směšný?

Pocítil jsem, že pták tuhne, ale nebyl jsem si jist, jestli radostí, nebo leknutím. (s. 106) … Blesklo mi hlavou, jestli nejde o ten zvláštní fyziologický úkaz, posmrtnou erekci… (s. 110)

V podstatě klasická milostná scéna je neustále narušována pochybnostmi o sobě samém. Může sedmdesátiletý muž ještě uspokojit o třicet let mladší ženu? Sebeironický tón vrcholí úvahou o „posmrtné“ erekci – a to už je hodně černý humor.

Ten pohled… ta důvěra mě vzala za srdce, ještě jsem se s takovou nesetkal. Gŕgŕgŕ, vyšlo ze mě – zvláštní zvuk, jako bych kloktal... A v tom okamžiku i ptákovi dojetím vystříkly slzy. (s. 112)

I když příběh má svůj tragický podtón, milostná scéna končí šťastným uspokojením obou aktérů. Celkově se dá říci, že tam, kde Vilikovský píše o ženách, sexu nebo cestování, je věrohodný, neokoralý, vtipný a plný života. Když však opustí prosté lidské radosti a píše o společenských nebo politických tématech, je mnohem pesimističtější – jako by se poučil u obdivovaného Thomase Bernhardta. Naštěstí si to ještě dokáže uvědomit a ve správné chvíli se zeptat:

Proč, do řiti, kalit průzračný proud večera politickým bahnem? (s. 86)

P. S. Vilikovského kritice v Psu na cestě neunikne ani současná hudba a literatura. Zde je již zřejmá určitá neochota porozumět současnému světu. Jak může „povrchní čtenář“ (s. 19), jak sám sebe nazývá, který navíc přiznává, že „současnou literaturu nečte“ (s. 119), tvrdit, že je špatná? Vždyť nikdy – a za minulého režimu zvlášť – nebylo k mání tolik dobrých knih!

 

Pavel Vilikovský, Pes na cestě, překlad Miroslav Zelinský, Větrné mlýny, 2013

předchozí článek Všechny články další článek