Papežův penis a jiné básně

Pod tímto lascivním názvem se skrývá výbor z díla americké básnířky Sharon Oldsové (1942), která v loňském roce dostala jedno z nejvyšších literárních ocenění – Pulitzerovu cenu. Básně z oceněné sbírky Skok jelena sice obsaženy nejsou, ale i tak jde o pozoruhodný počin. Oldsová je nejsilnější tam, kde vychází z velmi osobních nebo přímo intimních zážitků. „Jako by mluvila tam, kde ostatní mlčí,“ napsal o jejích verších českému čtenáři dobře známý básník Galway Kinnell.

 

Sestry sexuálního pokladu

 

Hned jak jsme se sestrou vypadly

z matčina domu, jediné, co jsme chtěly,

bylo šukat, vymazat

její drobné vrabčí tělo a úzká

sarančí stehna. Mužská těla

byla jako tělo otcovo! Mohutné 

holeně, slabiny, stehna,

chlapsky stavěné boky, kolena, lýtka –

mohly jsme ho tam mít, příkře zapovězené

hýždě, ohyb kolen, ptáka

v našich ústech, ach, ptáka v ústech.

        Jako objevitelky ztraceného

města jsme šílely

štěstím, svlékaly muže

pomalu a opatrně, jako

bychom odkrývaly pohřbené artefakty

potvrzující naši teorii o ztracené civilizaci:

jestli o ní matka tvrdila, že tam není,

znamenalo to, že je.  

 

„Visí mu v hlubinách roucha…,“ sedmiveršová báseň o papežově penisu, která dala název prvnímu českému výboru z díla Sharon Oldsové (1942), je sice z celé knížky nejkratší a nejvtipnější, ale proslulost si Oldsová získala kvůli úplně něčemu jinému – nekompromisní, přímočaré a místy až bolestivé osobní zpovědi na téma dětství v nefunkční rodině s násilnickým otcem-alkoholikem a neurotickou matkou. Jak sama v jedné básni poznamenává, narodila se „omezeným lidem“ a celý život se s tím vyrovnává.  Báseň nazvaná Sestry sexuálního pokladu zachycuje sexuální explozi, kterou Oldsová zažívala na přelomu 50. a 60. let minulého století ve chvíli, když se sestrou opustily rodný dům a zbavily se matčiny prudérní výchovy. Explicitní zobrazování sexuálních scén už v internetové době, kdy není tabu doslova nic a „nahé“ fotografie se u mladé generace pozvolna stávají normou, nikoho nerozhodí, avšak v poezii přece jen není úplně obvyklé.

Sharon Oldsová ve svých nejlepších básních jako by opravdu „mluvila tam, kde ostatní mlčí“. To platí především pro básně ve třetí části výboru, v nichž s krutou otevřeností popisuje své rané sexuální zážitky: kromě Sester sexuálního pokladu sem patří verše o defloraci, první felaci i celých dnech prožitých živočišným milováním. O něco později se ústředním tématem básní Sharon Oldsové stává mateřství. Například o porodu svého syna napíše: „Takhle jsem / to nemyslela, když se ze mě dral jak / zapečetěný kufr krami na Hudsonu“. I zde platí, že Oldsová je nejpůsobivější tam, kde se drží silných autobiografických zážitků. A tak nebýt poněkud planého filozofování ve čtvrtém oddílu knihy, byl by výbor Papežův penis a jiné básně v překladové poezii mimořádným počinem.

 

Sharon Oldsová, Papežův penis a jiné básně, překlad Milan Děžinský a Yveta Shanfeldová, Host, Brno 2014, 114 stran

předchozí článek Všechny články další článek