Olga Tokarczuková o Česku

Román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Olgy Tokarczukové, jedné z nejuznávanějších současných polských prozaiček, by se dal charakterizovat jako ekologicko-astrologická detektivka. Na  několika místech se autorka – jen tak mimochodem – zmiňuje o Česku. 

„V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají.“ (s.87)

A podobně o něco dále:

„Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.“ (s. 179)

Název knížky Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je citátem z Williama Blakea. (William Blake (1758–1827) byl první opravdu moderní anglický básník. Jedna z postav románu, mladý lúzr jménem Dion, je do Blakeovy poezie úplně zblázněný a naivně si představuje, že se překládáním jeho poezie uživí.) Hlavní postava románu, stárnoucí učitelka angličtiny z česko-polského pomezí Jana Dušejková, se nedokáže vyrovnat s marasmem, který kolem sebe vidí, a bere spravedlnost do vlastních rukou.

Český čtenář si po přečtení uvedených úryvků nejspíš pomyslí, že se autorka úplně pomátla, nebo dojde k závěru, že si dělá z Čechů legraci. Každý přece ví, že Česko má k ráji daleko, a také tuší, že v ostatních postkomunistických státech je to velmi podobné.

Samozřejmě že to, co Janu Dušejkovou v polospánku napadá, je jen romantická představa o krásné zemi, v níž se dobře žije. Je to iluze, lichá naděje, pokus vytvořit si pevný záchytný bod: Čechy jsou přece hned za kopcem, co by kamenem dohodil. Nevím, jak tato slova zapůsobí na čtenáře v jiných zemích, ale českého čtenáře potěší a zahřejí. Nic na tom nezmění fakt, že si v průběhu dalšího děje čím dál víc uvědomuje, že s Janou Dušejkovou není něco v pořádku.

Román je plný dalších myšlenek a postřehů, které opravdu stojí za pozornost, i když k Čechám žádnou vazbu nemají. To, že je vyslovuje psychicky labilní vypravěčka, dává příběhu bizarní nádech. „Zdraví je (podle Jany Dušejkové) nejistým stavem a nevěští nic dobrého. Je lepší být v klidu nemocný, pak aspoň víme, na co umřeme.“

 

(Olga Tokarczuková, Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, přeložil Petr Vidlák, Host 2010)

Všechny články další článek