Náruživá paní Sakiko jako japonská femme fatale

Současnou japonskou prózu má řada českých čtenářů spojenou se jmény Haruki Murakami a Rjú Murakami. Zatímco první z nich píše převážně křehké příběhy ze současnosti, druhý ve svých drsných prózách zachycuje odvrácenou stranu dnešního Japonska. Hiromi Kawakamiová má blíž k první ze zmíněných linií, protože se zaměřuje především na citový život dnešních lidí.

Ve dvanácti kapitolách Vetešnictví pana Nakana se navenek nic převratného neděje, takže méně vnímavý čtenář se může při čtení snadno začít nudit. Děj románu se posouvá velmi pozvolna a převážně prostřednictvím každodenních dialogů „osazenstva“ vetešnictví na tokijské periferii. Rozhovory obvykle začínají banalitami, ale brzy se překvapivě přesouvají až do hodně intimních sfér. Své milostné problémy v románu řeší nejen mladá vypravěčka Hitomi a řidič Takeo, kteří k sobě složitě hledají cestu, ale také umělecky založená slečna Masajo. „Šťávu“ a vtip však knize dodávají pravidelné zálety majitele vetešnictví pana Nakana, jehož časté cesty do „banky“ jsou ve skutečnosti návštěvami hodinových hotelů. Rutinu mu naruší až krásná paní Sakiko, která je mnohem náruživější, než se zpočátku zdá. Nakano to pochopí až ve chvíli, kdy si přečte její rukopis:

„Po středové linii, bez sebemenšího odchýlení. Po čele, hřbetu nosu, rtech, bradě, krku, hrudi, břichu, pupku a pak od klitorisu k vagíně a dál k řitnímu otvoru. Zlehka postupuj špičkou svého prstu. Pomalu, znovu a znovu, bez jediného zastavení, jako by ten pohyb měl pokračovat donekonečna. Rozhodně však nedovol svému prostředníčku, aby se odchýlil od středové linie na mém těle.

Například když tvůj prst klouže po hrudi, nesmíš mu dovolit kroužit kolem mých bradavek ani obkreslovat linii pasu.

Smíš jen přejíždět prstem tam a zase zpátky po středové linii. Kalhotky mám ještě na sobě. Aniž opustíš středovou čáru, zasuň do nich svůj prst a obzvlášť jemně projeď hladivým pohybem spojnici tří bodů – klitorisu, vagíny a řitního otvoru. Nikde se však nezastavuj.

Rozhodně nesmíš nic hníst ani třít, nesmíš ani v nejmenším přitlačit. Tvůj prst musí být jen o něco málo těžší než pírko, jen o něco málo těžší než pramínek vody – tuhle míru nikdy nesmíš překročit.

Prostě jen pomalu laskej svým prostopášným prostředníčkem jemně zvlněnou středovou linii mého těla, od čela až po kostrč.“ (s. 114–115)

Ano, „neodolatelný“ pan Nakano je málo něžný a náročnou paní Sakiko proto nedokáže pořádně uspokojit!

Při čtení románu zjistíte, že Tokijčané mají velmi podobné starosti, trable i humor jako my. Snad jen japonské jídlo, jež v románu hraje také důležitou roli, se od našeho výrazně liší. Překladatel Jan Levora se japonskému jídlu, ale i dalším reáliím věnuje v podrobném poznámkovém aparátu. V doslovu pak čtenáře seznamuje s hlavními představitelkami současné japonské tzv. ženské prózy. Čtenář tak překvapeně zjišťuje, že do češtiny nebylo přeloženo jen Vetešnictví pana Nakana Hiromi Kawakamiové, ale také knihy Banany Jošimotové, Nacuo Kirinové, Mijuki Mijabeové nebo Hitomi Kaneharové. Současná japonská próza je pro většinu z nás neprobádanou oblastí, do níž se určitě vyplatí ponořit.         

 

Hiromi Kawakamiová, Vetešnictví pana Nakana, Argo, Praha 2018, 270 stran

předchozí článek Všechny články