Michal Ajvaz: Moderní román psaný archaickým jazykem

Jeden z nejpozoruhodnějších českých prozaiků, dvaašedesátiletý Michal Ajvaz, píše romány, které jsou moderní i archaické zároveň. Po znamenitém Druhém městě, strhujících Prázdných ulicích a epicky rozevláté Cestě na jih před nedávnem přišel s Lucemburskou zahradou, která vzápětí dostala Magnesii literu v kategorii Kniha roku 2012…

I když Michal Ajvaz pracuje v Centru pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd a zabývá se filozofií a jazykem jako systémem znaků, není to žádný suchar ani teoretik odtržený do praktického života. Životní zkušenosti (za socialismu práce v rozmanitých dělnických profesích), teoretické zájmy (zejména zkoumání jazyka), obrovská fantazie a radost z fabulování příběhů z něj udělaly spisovatele, který je v našem „pásmu“ mimořádný.

Poslední Ajvazova próza, překvapivě útlá (170 stran), je veskrze moderním románem, psaným básnicky archaickým jazykem. Stačí knížkou zalistovat a zastavit se třeba na straně 62, kde Ajvaz popisuje atmosféru jedné z pařížských kaváren:

V místnosti zvučelo přátelské ticho, upředené z šelestění novin, oddychování psa a cinkání nádobí, které se ozývalo z místnosti za výčepním pultem.

V porovnání s Ajvazovými příběhy je většina současné české prózy plochá a šedivá; i když Lucemburská zahrada není tak přesvědčivá a strhující jako dřívější Prázdné ulice, „přesah“ jí rozhodně neschází. Už jen její zařazení do jedné ze „zavedených“ škatulek je obtížné. Je to fantasy román o bájné civilizaci mluvící tajemným, těžko rozluštitelným jazykem? Je to sci-fi román o robotických figurínách, které dokáží dokonale nahradit a napodobit člověka? Nebo je to jen román z počátku 21. století, kdy stačí přehmátnutí na klávesnici počítače k tomu, aby se člověku převrátil svět naruby? Anebo je to prostě jen příběh manželské krize a prudkého milostného vzplanutí?

Do jakého stavu se dostává spisovatel Paul, když usedne na lavičku v Lucemburské zahradě?

Zázračný proud, jehož hlas zaslechl v řeči, se rozléval jako povodeň, nebylo možné ho uzavřít jen do území slov. Paul viděl, že řeč je jedním z ramen spletité delty s mnoha rameny, do níž se proud rozestupoval, delty, kterou nicméně vyhloubil a kterou protékal jeden jediný proud. A Paul se v tom okamžiku stal svědkem toho, jak město, jež ho obklopovalo, prochází zázračnou metamorfózou. Všechny věci a bytosti kolem něho vyvstaly jako zářící krystaly, jež se zformovaly z jediného proudu; vše bylo z jediné světelné látky; a jako první zmizel rozdíl mezi slovy a věcmi, vše bylo tělem a zároveň písmenem: vše bylo utvářeno a oživováno proudem, bylo jím prosáklé, a zároveň vše bylo hieroglyfem, znakem, který vyprávěl o rytmech proudu, jimiž byl vytvořen a jež navždy usnuly v jeho tvarech, o tajemství svého zrození, o svých láskách a síti podivných příbuzností, jež prorůstaly kosmem... (s. 49)

…Slova neznámého jazyka v něm probudila nové oči, kterými se teď díval, a zároveň novou schopnost rozumět jazyku, kterým svět mluvil. Všechny věci se proměnily, vydechovaly vůni proudu, který jimi protékal. Viděl město jako hieroglyfický text, který všude kolem něho bzučel své sdělení… (s. 50)

Paul se, stejně jako jeho pozdější milenka, studentka Claire, dostává do stavu tvůrčího vytržení, do stavu prozření a náhlého porozumění běhu věcí. Tím se oba vydělují z okoralého světa plného konvencí a donekonečna se opakujících stereotypů a díky tomu se také sbližují: za náhle vyšlehnuvší vášeň však Paula čeká tvrdá, ponižující odplata. Poté ho také opouští tvůrčí energie; stává se sice opět vzorným manželem, svou knihu však již nikdy nedopíše.

I když Lucemburská zahrada je nepochybně mnohotvárným textem a dá se číst různým způsobem (viz výše), pro mě je především oslavou tvořivosti, prózou oponující životnímu stereotypu, příběhem vášně, která stojí za to, i když bude tvrdě potrestána. Jinými slovy, Lucemburská zahrada je oslavou přirozeného a opravdového života.

 

(Michal Ajvaz, Lucemburská zahrada, Druhé město, Brno 2011)

Všechny články další článek