Klaun Šalimar: příběh lásky, zrady a kruté odplaty

Prozaik Salman Rushdie vešel ve známost především díky svému čtvrtému románu Satanské verše (1988), za nějž ho duchovní vůdce Íránu ajatolláh Chomejní v podstatě odsoudil k smrti. Rushdie, který se poté musel dlouhá léta skrývat, se nechtěně stal v očích mnoha lidí bojovníkem proti islámu. I když nesporným jádrem jeho pozdějšího románu Klaun Šalimar (2005) je příběh nešťastné lásky dvou mladých Kašmířanů, Rushdie jako obvykle svou prózu bohatě zalidňuje, nešetří v ní příběhy, rozličnými detaily ani esejistickými komentáři k nedávné minulosti či současnosti.  

Když mladá a krásná tanečnice Búnyi Nománová odjíždí z rodné vesnice do Nového Dillí, je přesvědčená, že se před ní otevírají dveře do jiného světa. Vztah z velvyslancem Ophulsem proto bere jako pragmatický krok ve vlastní kariéře. V té době netuší, jak hluboký pád ji čeká, když mimo rámec dohody otěhotní; netuší samozřejmě ani to, že by se mohlo vyplnit proroctví jejího manžela Šalimara.

Když ji vesničané poprvé spatřili, stála sama na zastávce uprostřed sněhové bouře, nehybná, ramena obtěžkaná sněhem, nohy utopené v dorážejících závějích. Pohled na mrtvou ženu, která se záhadně zhmotnila na kraji města se smotanou přikrývkou a taškou, vylákal ze dveří celou vesnici, sníh nesníh. Všichni fascinovaně hleděli na stojící mrtvolu, která vypadala, jako by po smrti nedělala nic jiného než jedla. Vypadala jako sněhulák, kterého si uplácaly děti, sněhulák s tělem zemřelé Búnyi uvnitř. Nikdo na ni nepromluvil. Mluvit s duchem přináší smůlu. Ale celá vesnice rovněž věděla, že dříve či později s ní někdo promluvit musí, protože Búnyi nevěděla, že je mrtvá.

Viděla je skrze vánici všechny, kroužili kolem ní jako hejno vran, v bezpečné vzdálenosti. Zavolala na ně, ale nikdo jí neodpověděl. Jeden po druhém přicházeli blíž – Hima, Gónvatí a Šivšankar Šarga, Kolohnát Misrí, Habíb Džú – a zase se vzdalovali. Pak na scénu vstoupili hlavní herci, s krustou sněhu na obočí a vousech. Hamíd a Mahmúd Nománovi se blížili zavěšení do sebe a podivně se pochichtávali, jako by svým návratem provedla něco podivného, co tak docela k smíchu nebylo. A tady je Firdaus Nománová, přítelkyně její matky, natahuje k ní ruku, ale vzápětí ji nechá klesnout a uteče. Búnyi měla dojem, že je chápe. Trestají ji. Je to pantomima o jejím odsouzení a rituálním zavržení. Ale takhle to přece nemůžou dělat donekonečna, zvlášť v téhle chumelenici. Nakonec ji musí někdo vzít za ruku a pořádně jí vynadat, a pak ji obejmout a dát něco horkého pro zahřátí.

Když spatřila, jak se k ní sněhem nemotorně belhá její laskavý otec, byla si jistá, že kouzlo pomine. Přibližně dva metry od ní se ale zastavil, rozplakal a slzy mu mrzly na tvářích. Byla jeho jediné dítě. Než umřela, miloval ji víc než vlastní život. Jestli na ni teď nepromluví, její mrtvý pohled ho prokleje. Zavržené dítě může uhranout rodiče, který je zapudil, dokonce i po smrti. Hlasem, který ve skučení větru sotva slyšela, tiše mumlal zaříkadlo: nazare bad dúr. Vari, uhrančivé oko. Pak se pomalu, jako by zápasil s okovy na nohou, drobnými krůčky vzdálil, zmizel v oblaku sněhových vloček a byl pryč. (s. 214–215)

Ponižující návrat tanečnice Búnyi Nománové do rodné kašmírské vesnice patří k nejpřízračnějším a nejbolestnějším pasážím v současné próze. Rushdie tu v citově exponované scéně zachycuje, jak tradiční společenství může hříšníka vyčlenit ze svých řad – stačí ho prohlásit úředně za mrtvého a držet za něj se všemi náboženskými formalitami předepsaných čtyřicet dní smutku. Búnyi Nománová je sice vesničany považována za mrtvou, ale další léta, až do chvíle, kdy dílo zkázy dokončí její zneuctěný manžel, žije jako pasačka koz v horách.

Zatímco kašmírská linie se všemi odbočkami Rushdiemu slouží jako obraz tradiční východní společnosti, pestré životní osudy velvyslance židovského původu Maxe Ophulse jsou obrazem vývoje západní společnosti ve 20. století. Na příběhu Indie Ophulsové (již Max počal v Dillí s Búnyí Nománovou a je z ní emancipovaná dívka západního střihu) a poníženého Klauna Šalimara (z něhož se stává terorista) Rushdie zachycuje postupné prorůstání, ale také střety Východu a Západu na přelomu nového tisíciletí.

Rushdie má v českém prostředí štěstí na znamenitého překladatele. Pavel Dominik (v tomto případě se Zuzanou Mayerovou) již poněkolikáté rozlouskl překladatelský oříšek, jimž Rushdieho (pře)komplikované romány nesporně jsou. Raději si ani nepředstavuji, jak by knížka dopadla, kdyby se překladu ujal nějaký ambiciózní začátečník.

(Salman Rushdie, Klaun Šalimar, překlad Pavel Dominik a Zuzana Mayerová, Paseka, Praha a Litomyšl 2008)     

Všechny články další článek