Junot Díaz: A v tu chvíli je po lásce

Svým Krátkým, leč divuplným životem Oskara Wajda, za nějž dostal Pulitzerovu cenu, se americký spisovatel dominikánského původu Junot Díaz dostal do nezáviděníhodné pozice. Vše, co později napíše, vzbudí nejen obrovská očekávání, ale také nekompromisní srovnávání s proslulým dílem. A tak je to i s jeho povídkovou knihou A v tu chvíli je po lásce.

Junot Díaz (1968) patří mezi „etnický vícehlas“ americké literatury: pokud Gary Shteyngart ve své úžasné Megasmutné pravdivé lovestory nezapře své „široké ruské srdce“ a břitký židovský intelekt, Justin Torres ve svém románu My, zvířata během dospívání v chudé portorikánské rodině hledá a vzápětí i nachází vlastní sexuální identitu, ústředním tématem Díazových povídek je nevěra. Díazův mladý hrdina sice touží po lásce a trvalém vztahu, ale věrný být nedokáže; naopak, již od mládí se potýká se svou sexuální závislostí.

 Je ti šestnáct a máš pocit, že jakmile jsi čuchnul k vagíně, už tě od ní nic na světě neodtrhne. (s. 121)

Svár duše s tělem, v němž duše „dostává na frak“ a přichází zasloužený trest, je leitmotivem celé Díazovy sbírky povídek, a to doslova, od První poslední, která ji otevírá, až po závěrečný Nevěrníkův průvodce láskou. Díazův svět v kostce, koncentrovaný obraz jeho poetiky a „vzorek“ jeho neskutečně dynamického vyprávění obsahuje nejkratší, jen třístránková povídka Alma, v níž Díaz vypouští páru jako přetopený kotel. Stačí si přečíst pár prvních vět:

Ty, Junior, máš holku jménem Alma s dlouhým labutím krkem a velkou dominikánskou zadnicí, která jako by existovala ve čtvrtý dimenzi mimo džíny. Zadnicí, která by dokázala odtáhnout Měsíc z oběžný dráhy. Zadnicí, kterou nikdy neměla ráda, dokud nepoznala tebe. Neuplyne den, abys neměl chuť do ní zabořit obličej nebo se zakousnout do těch křehkých pohyblivejch šlach na jejím krku. (s. 40)

Když však Alma objeví „deník nevěrníka“ (důkaz nevěry, další Díazův frekventovaný motiv), vášeň a láska se okamžitě mění v nenávist:

A v tu chvíli je po lásce. (s. 43)

Ovšem Díaz nepíše jen o vášnivém sexu a pomíjivých vztazích. Píše také o svém dětství v chudé rodině, matčině trápení s otcem (původcem „kurevnického genu“, který se projeví u obou synů), bratrově umírání na leukémii, samotě a trápení přistěhovalců v cizí zemi a nakonec i o svých vážných zdravotních potížích. Jeho „etnický“ hlas je autentický, vášnivý a až bolestivě přímočarý. A právě to dělá Díaze obdivovaným Díazem.  

 

Junot Díaz, A v tu chvíli je po lásce, přeložila Barbara Punge Puchalská, Argo, Praha 2014

předchozí článek Všechny články další článek