Jonathan Coe o lásce, pohlaví a ztracených ideálech

Na jedné straně krutý a zábavný, na druhé dojemný až k slzám: takový je pátý román britského prozaika Jonathana Coea Dům spánku (The House Of Sleep, 1997). K jeho přednostem patří příběh, do něhož se čtenář víc a víc noří, a mimořádně promyšlená kompozice.

Pozoruhodná próza, která zpočátku působí jako tradiční britský „univerzitní“ román, pitvající – více či méně trapné – první milostné vztahy. Omyl! Když se čtenář v počátečním chaosu zorientuje, pochopí, že má co do činění sice s trochu výstředními, ale věrohodnými postavami, zapletenými do hluboce lidského příběhu. Autor své postavy sleduje ve dvou paralelních rovinách. V první linii je jim něco přes dvacet a společně bydlí na „koleji“ v ponurém  Ashdownu, v druhé jsou o třináct let starší, pracují v různých profesích a na různých místech – i když přece jen trochu ztratili ideály, touha po lásce z nich nevyprchala, stejně jako vzpomínky na Ashdown, magické místo jejich mládí.

V jedné z kapitol knihy narkoleptička Sára, která nedokáže přesně rozlišit své sny od reality, říká, že sny jsou krásné, ale když je chcete převyprávět, výsledkem jsou jen stupidní příběhy. Stejné je to i s knihou Jonathana Coea: pokud bych tu převyprávěl „holý“ děj, byla by výsledkem vcelku nenáročná červená knihovna. Ovšem v podání znamenitého autora, jakým Coe nesporně je, se jednoduchý milostný příběh mění v plnokrevný román, v němž se kříží tradice anglického gotického románu s výdobytky nejmodernější prózy. Autor po celou dobu vyprávění vede s čtenářem rafinovanou hru: nejenže jej postupně vtahuje do děje, ale zároveň dokáže vážnější pasáže v pravý okamžik vybalancovat humorem nebo hlubokým citem; kromě toho je i mistrem nadsázky.

Pozoruhodným způsobem „fungují“ i navenek bizarní postavy: učitelka Sára, která nerozezná sny od skutečnosti a navíc nečekaně a kdekoli usíná, filmový kritik Terry, který v mládí spí čtrnáct hodin denně, ale dalších deset let spánek nepotřebuje vůbec, šílený lékař Gregory, který se v zájmu vědy rozhodne provádět experimenty na sobě samém, a nakonec Robert, který dlouho neví, zda chce být mužem nebo ženou… Jako by v tradičním anglosaském románu vystupovaly postavy z filmu Pedra Almódovara.

Jonathan Coe je mi blízký i tím, že se v románu vyrovnává se svými (a stejně tak mými) profesními začátky: nějaký čas pracoval jako učitel literatury, pak jako redaktor. Zatímco pasáž o důležitém článku o filmovém magnátu, který dokonale pokazila záměna poznámek pod čarou, je rozhodně nejzábavnějším místem knihy, ta o budoucím učiteli Normanovi, který praktikuje u Sáry, patří k nejdrsnějším. S obdivem ke každému, kdo u učitelství vytrval a bere je vážně a jako poslání, ji zde ocituji téměř celou.

 

… V souladu s vládním nařízením, že žáky je třeba seznámit s „klasickou poezií“, se Norman pokusil třídu provést básní Padající hvězdu chyť od Johna Donna. Sáře pro ty devíti a desetileté děti připadala příliš náročná. Jejich počáteční reakce, tedy ohromená nuda, se v době, kdy (Sára) dorazila, proměnila ve zmatečnou přehršel vtípků a veselí. Jako obvykle byl hlavním původcem rošťáren hoch jménem Andy Ellis. Když měl něco říci k verši „Jak zpěv sirén slyšet mám“, prohlásil, že mu to připomíná jméno filmu, který si on a jeho kamarád nedávno půjčili z videotéky, protože slyšeli, že je o lesbičkách. Bez ohledu na Normanovu snahu změnit téma pak vysvětlil, že to bylo hluboké zklamání, protože se filmu nedostávalo toho, čemu odzbrojujícím způsobem říkal „holčičí šukačka“. To vedlo ke vzrušené diskusi mezi chlapci ve třídě, ne o způsobu, jakým Donne používá námořní symboliku, ale o tom, jestli je možné spatřit na videonahrávce Základního instinktu ochlupení v rozkroku Sharon Stoneové, pokud člověk dovedně zachází s pauzováním. Na konci hodiny, podle Sáry velmi nerozumně, Norman všechny požádal, aby napsali vlastní báseň o hvězdách a přinesli ji příštího dne.

---

Po Sářině příchodu bylo přečteno několik básnických pokusů na pozadí vytrvalého, ale snesitelného mumlání a pochichtávání; pak přišel na řadu Andy Ellis.

Už první verš Andyho básně spustil varovné zvonění, alespoň tedy u Sáry. Kdyby záleželo na ní, patrně by už v tu chvíli zasáhla, ale Norman se pohroužil do vyděšeného ticha a nechal celé představení nerušeně pokračovat.

 

Hele dávej bacha, ty zkurvysynu

Jestli pícháš moji štětku, říkám na rovinu

Že se sjedu jak pes a pak se třes

Rozsekám ti držku ještě dnes

A pak uvidíš hvězdy, ty zkurvysynu

A pak uvidíš hvězdy, ty zkurvysynu

Tu malou děvku sejmu, jestli s tebou chrápe

Do píči olovo jí naperu a říkám, chlape

Že pak si tě najdu, ty to dobře víš

Víš, že seš mrtvej, jestli s tou kurvou spíš

A pak uvidíš hvězdy, ty zkurvysynu

A pak uvidíš hvězdy, ty zkurvysynu

 

Zatímco asi polovina třídy přihlížela s ústy otevřenými buď hrůzou nebo údivem, většina chlapců a dokonce i několik dívek odměnilo Andyho hlučnými ovacemi. I přes rostoucí neklid to Sáru z profesního hlediska zaujalo, když viděla, jak se reakce na báseň štěpí spíš podle pohlaví než podle rasy. Andy sám pocházel z (poměrně bohaté) bílé rodiny, díky čemuž byl jeho pokus o gangsta rap celkem chvályhodný, jak si pomyslela; také se jí líbil ten příznačně vynalézavý způsob, jakým do básně zapojil onen motiv hvězd. Nic z toho by pochopitelně neřekla nahlas; s celou situací by se vyrovnala tak, že by jej prostě požádala, aby za ní po hodině přišel, a spěšně postoupila k dalšímu čtenáři. Na druhou stranu Norman, jak se zdálo, byl pevně odhodlán – jakmile znovu nabyl schopnost řeči – pohroužit se do ještě hlubších vod.  

„To bylo velice zajímavé, Andy,“ řekl, když rozruch alespoň částečně utichl, „ale já bych rád věděl, jestli ty sám rozumíš tomu, co jsi napsal.“

„Samozřejmě, že rozumím.“

„Ano, my tomu rozumíme, pane,“ řekl jiný chlapec.

„Rozumíme každému slovu, pane,“ dodal další.

(Sára odolala pokušení skrýt obličej do dlaní. Věděla, že nikdy neříkají učitelům „pane“, pokud ve třídě nepanuje zvlášť zlomyslná nálada.)

„Jsou tam snad nějaká slova, kterým nerozumíte, vy, pane?“

„Copak nevíte, co to je píča, pane?“

„Jasně že neví. Určitě ani neviděl Základní instinkt.“

„Tak dost!“ zařval Norman do vzrůstajícího veselí. „Tahle tvoje básnička, Andy, není nic než snůška oplzlostí.“

„Prosím vás, pane,“ přihlásil se kdosi, „já nevím, co to je snůška.“

Norman si ho nevšímal. „Je to jen kupa sprosťáren, které nedávají smysl, bez rýmu a beze smyslu.“

„Ale vždyť se to rýmuje,“ řekl Andy. „A je v tom příběh, zrovna jako v té básni, co jsme museli číst včera.“

„Příběh, jo?“ No tak já jsem si žádného příběhu nevšiml.“

„Tak tedy, pane,“ řekl chlapec, který seděl vedle Andyho. „Ten černoch se děsně naštval na svého kámoše, takže ho chce zabít.“

„Ano, pane. A taky jeho holku.“

„Protože se mu kurví, děvka jedna, pane.“

„Mlčte! Všichni.“ Zaměřil se na Andyho. „To jsi psal sám?“

„Ano.“

„Nesmysl. Jak by sis mohl něco takového vymyslet?“

„No, já hodně poslouchám rap, lidi jako Onyx a M. C. Ren a the Notorious B.I.G., a tak jsem přišel na tenhle nápad. Slečna Tudorová říká, že je pro nás dobré, když se otevřeme vlivům jiných kultur a tradic.“

Norman věnoval Sáře pohled, v němž se mísilo obvinění i zoufalá prosba. Sladce se na něho usmála.

„Každopádně,“ pokračoval Andy, „jste nám včera říkal, že Pulp a Oasis píšou poezii.“

„No to ano, ale…“

„Takže jaký je v tom rozdíl, pane? Není to kvůli tomu, že Onyx jsou černoši, viďte?“

„Nejste přece rasista, že ne pane?“

Páni, ti kluci jsou dobří, pomyslela si Sára. Na chvilku na ně byla skoro pyšná. (s. 90-92)

 

Příběh učitelského eléva Normana nemá v románu žádnou významnou roli, snad kromě toho, že ukazuje, v jakém profesním prostředí se Sára pohybuje. Norman vzápětí z knihy mizí a už se nevrací. Čtenáři přesto tato slepá dějová linka zůstane dlouho v paměti. Dvacetiletý Norman se sice může považovat za mladého a moderního, ale právě se dostal do prvního generačního sporu, v němž vystupuje jako ten „starý“ a „zkostnatělý“.

 

(Jonathan Coe, Dům spánku, přeložil Jan Flemr, Odeon, Praha 2004)

 

P. S. Na posledním snímku je zachycen zmiňovaný raper the Notorious B.I.G. (vlastním jménem Christopher Wallace).

Všechny články další článek