Mikael Niemi o škodlivosti četby knih

Švédský prozaik Mikael Niemi (1959) se ve svém románu Popmusic z Vittuly vrací do dětství a dospívání, které prožil v 60. a 70. letech minulého století ve švédské Pajale, rázovité vesnici daleko na severu při hranici s Finskem. V české literatuře má jeho knížka protipól v Šabachových Šakalích létech, jimž se podobá nejen ironickým pohledem na svět dospělých, ale hlavně prozřením, které tehdejší mladé generaci přinesl nástup rock´n ´rollu. To byl formující zážitek, droga, která se jí dostala tak hluboko pod kůži, že se jí až do konce života nezbavila. Stačí si všimnout, co s mladým protagonistou Niemiho románu Mattiasem udělal singl Beatles se skladbou Rock´n ´roll Music: „Rána! Uhodil blesk! Chytl sud se střelným prachem a vyhodil pokoj do povětří. Došel nám kyslík, mrštilo nás to na stěny a připláclo na tapety, a celý barák se zatím šílenou rychlostí točil.“ Co jiného od té doby mohli školáci chtít víc než vlastní kapelu?

Popmusic z Vittuly však není jen knížkou o síle hudby. Je to také autorův hold rodnému kraji a rázovitým buranům všech generací, s nimiž prožil své mládí. Pozoruhodné je, že Niemi své v jádru realistické vyprávění dokázal prošpikovat mnoha naturalistickými scénami a k tomu ještě dal prostor své nespoutané fantazii. Velmi kriticky a s jízlivým humorem popisuje generaci svých rodičů, venkovanů, kteří nesnášejí jakékoli novoty a změny. Patnáctá kapitola je mravokárným monologem, který pronáší opilý otec k synovi během sobotního saunování. Otec během chvilky probere všecko – od nedávné historie přes náboženství až po kuriózní sexuální osvětu („nikdy nemám příliš naléhat na příslušnice něžného pohlaví, co mě nebudou chtít pustit k díře, radši ať si vezmu příklad z něj a najdu si nějakou ráznou selku s velkou prdelí“). Končí pak škodlivými vlivy, mezi něž podle něj patří přemýšlení, hloubání a především četba knih.

To nejnebezpečnější, to, před čím mě především chce varovat, protože to uvrhlo celé zástupy mladých nebožáků do mlh šílenství, je ovšem četba knih. Tento zlozvyk se v nejmladší generaci velmi rozmohl, a on je nevýslovně šťastný, že u mě se žádné takové sklony prozatím neprojevily. Psychiatrické léčebny jsou přeplněné lidmi, kteří příliš četli. Kdysi byli jako ty a já, silní, nebojácní, spokojení a vyrovnaní. Potom ale začali číst. Často to způsobila náhoda. Nachlazení a pár dní v posteli. Hezká obálka knihy, která probudila zvědavost. A najednou je zlozvyk tady. První kniha vede k další. A k další a k další, jsou to články řetězu vedoucího přímo do věčné noci duševní choroby. Člověk už prostě nemůže přestat. Je to horší než droga.

Možná že by ještě tak bylo možné, s krajní opatrností, používat knihy, ze kterých se člověk něco naučí, jako například encyklopedie nebo opravárenské příručky. Nejnebezpečnější je krásná literatura, ta vede k hloubavosti a povzbuzuje ji. Himlhergot krucifix! (s. 194)

 

Mikael Niemi, Popmusic z Vittuly, přeložil Zbyněk Černík, 2. vydání, Argo 2018, 264 stran

předchozí článek Všechny články