Básně sebrané
J. H. Krchovského mají téměř čtyři sta stran. Když jsem tuhle objemným svazkem (pokolikáté už?) listoval, docela jsem se pobavil.
Na s. 222 jsem narazil na toto dvojverší:
Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce
neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce
(Poslední jaro)
Vtipné, ale strohé, říkám si a otáčím o pár stránek dopředu:
Film v kině, pak pár piv… a noc, noc ve dvou na Petříně…
(procitám) trochu jinde sám; úd vadne v chladné hlíně
ale tam, ještě nahoře, mi stál nad dívčím hrmou
-ta stráň se předtím zdála být poněkud méně strmou…
(Chci ještě chvíli)
Do třetice zkusím najít něco vážnějšího. Otáčím na stranu 76 a nacházím tyto verše:
Mé milé je dnes dvacet čtyři
tak vytáhl jsem z kalhot úd
a napsal jsem si na žalud:
Vše nejlepší ti přeje Jiří!
už zvoní zvonek, otevírám
se ztopořeným pohlavím
dvě pionýrky na mě zíraj
snad přišly pro sběr, co já vím
(Zamilovaný dement)
J. H. Krchovský (1960) je nejčtenějším českým básníkem; i když počet prodaných výtisků o úrovni knihy nic podstatného nevypovídá, přece jen naznačuje, zda je autor srozumitelný širšímu čtenářskému publiku. Krchovský svou přímočarostí nejspíš popuzuje estéty a pohoršuje puritány, na druhé straně však přitahuje muzikanty. Jeho verše zhudebnili Plastic People Of The Universe, Hudba Praha, Půlnoc a další kapely. Krchovský vyšel z podhoubí českého undergroundu, jeho učitelem a arbitrem býval Egon Bondy. Možnost publikovat po roce 1990 ho nijak výrazně nepoznamenala, zůstal svůj. Píše, jezdí na autorská čtení a svou poezii zhudebňuje a hraje se svým Krch-off bandem.
Uvedené ukázky pochází z Básní sebraných J. H. Krchovského (Host, 2010). Tento objemný svazek obsahuje vše podstatné z Krchovského tvorby s výjimkou poslední sbírky Dvojité dno (2010), která v době vydání souboru ještě neměla definitivní tvar.
Nahodile vybrané verše poukazují jen na některé stránky Krchovského poezie – především na autorův svérázný smysl pro humor a silnou dávku sebeironie. Aby nedošlo k omylu, Krchovský není humorista, ale básník mnohem širšího záběru. Jeho skepse, temné myšlenky a časté „závany“ smrti ho řadí k dekadentnímu proudu současného umění. K dekadenci konce 19. století odkazuje i výtvarné řešení Básní sebraných: když černý svazek se zdobným zlaceným písmem a stylizovanou fotografií od Ivana Pinkavy vezme do rukou nezasvěcený čtenář, určitě má pocit, že se setkává s nějakým „ďábelským“ klasikem české literatury.
(J. H. Krchovský, Básně sebrané, Host, 2010)