Čtenář z vlaku v 6.27

Pozoruhodné: románová prvotina téměř neznámého francouzského autora Jeana-Paula Didierlaurenta, dostala hned po vydání sedm (!) francouzských literárních cen. Ještě pozoruhodnější: autorská práva na Čtenáře z vlaku v 6.27 byla ještě před (!) vydáním knihy prodána do pětadvaceti zemí světa. Je to literární událost anebo další z obratných marketingových tahů, které mají rozhýbat knižní trh? I když Didierlaurent je zručný a citlivý autor s osobitým smyslem pro humor, jeho román literární senzací rozhodně není. Didierlaurent je sice srovnáván s Borisem Vianem nebo s tvůrcem Amélie z Montmartru J. P. Jeunetem, ale jejich úrovně nedosahuje – na to je málo hravý a má i mnohem menší fantazii. Příběh Guylaina Vignollese, který pracuje ve šrotovně knih u obludného Zerstoru 500, jenž z knih udělá během chvilky doslova kaši, může prostředím českému čtenáři připomenout Hrabalovy Sběrné surovosti; samotný obludný stroj pak má svůj předobraz v Kingově slavném mandlu bažícím po lidské krvi – Šroťáku z povídkové knihy Noční směna. Není snad Zerstor podobně nevyzpytatelný jako Šroťák? A nemá nakonec jedna z hlavních postav na nočním stolku knížku Stephena Kinga? I když Didierlaurent do středu svého příběhu umisťuje dva osamělé ztracence – Guylaina Vignollese a krásnou toaletářku Julii, jež k sobě svede snad až příliš kuriózní náhoda –, ambici říci něco opravdu podstatného o současném člověku nemá. Čtenář z vlaku v 6.27 je hladivá, nekonfliktní próza na půdorysu pohádky, kterou od červené knihovny s nezbytným happy-endem odděluje především dobře vážená dávka melancholie a autorův svérázný humor. V tomto ohledu se Didierlaurent místy dokonce blíží až k tolik oblíbenému českému „fekálnímu“ humoru: „Hochu, nikdy nezapomeň na tohle: my jsme pro vydávání knížek to samý, co je díra v prdeli pro trávení, nic jinýho!“ V závěru prózy pokračuje traktátem o zvucích, které se linou ze záchodových kabin: Juliina teta, dlouholetá klozetářka, má totiž „symfonii“ veřejných záchodků doslova v malíčku.

Teta se sobě vlastní vydezinfikovanou vševědoucností roztřídila tyto zvuky do tří velkých kategorií. V první řadě jsou ty, které roztomile označuje za vznešené. Nenápadné zachrastění opasku, tiché zašvitoření zipu, ostré cvaknutí patentního knoflíku… Následují zvuky, kterým říká zástěrky. Rozpačité zakašlání, předstíraně bujaré hvízdání, spláchnutí, všechny zvuky, které mají potlačit projevy třetí kategorie: plynatost, chrčení, šplouchání, kvičení glazury, žbluňkání při dopadu hmoty do vody, odvíjení role, trhání papíru. Za sebe bych ještě přidala poslední kategorii, menší, ale nijak méně zajímavou, a to kategorii spokojených zvuků, všechna ta odfrknutí a povzdechy uspokojení, které se občas vznesou ke stropu, když se otevřou stavidla a na glazuru mísy padá osvobozující, příliš dlouho zadržovaný proud nebo hlučná lavina obsahu přeplněného střeva… (s. 133 –134)

Čtenář z vlaku v 6.27 samozřejmě žádnou literární událostí není. Je to dojemný příběh s dobrým koncem, zajímavými postřehy a několika vtipnými pasážemi; příběh o vytoužené lásce, který se dá vnímat i jako obhajoba umění, literatury a košatého jazyka v dnešní přetechnizované době. Je to hodně nebo málo?

 

Jean-Paul Didierlaurent, Čtenář z vlaku v 6.27, přeložila Nela Knapová, Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, Praha 2015, 176 stran

předchozí článek Všechny články další článek