Gary Shteyngart o knihách, které smrdí

Megasmutná pravdivá lovestory amerického prozaika Garyho Shteyngarta navenek působí jako dystopie – karikovaný obraz moderní společnosti v nepříliš vzdálené budoucnosti. I když obraz zadlužených Spojených států, které se pozvolna stávají čínskou provincií, není zas tak nereálný, Shteyngartův román není sci-fi v pravém slova smyslu. Spíš naopak: Shteyngart s mimořádnou invencí, vtipem a citem cílí na život, který právě žijeme.

Gary Shteyngart patří k nejtalentovanějším americkým prozaikům současnosti. Megasmutná pravdivá lovestory je jeho třetí a zároveň nejosobnější prózou. I když Lovestory není románem v pravém slova smyslu autobiografickým, do „svého hrdiny“ Lennyho Abramova, který se nedokáže tak úplně sžít s „novou“ dobou, dal Shteyngart ze sebe opravdu hodně.

Všiml jsem si, že někteří spolucestující z první třídy mě sjeli pohledem za to, že mám otevřenou knihu. „Poslechni, frajere, to je slušná rychna,“ odtušil sporťák, co seděl vedle mě, vysoce postavený krediťácký šašek z Johnson&JohnsonGMFord. Rychle jsem Čechova ukryl do příručního zavazadla a uložil hluboko do úložného prostoru nad hlavou. Mí spolucestující se znovu začali věnovat svým blikajícím displejům a já taky vytáhl äpärät a začal do něj hlasitě klovat prstem, abych jim dokázal, že zbožňuju všechno, co je digitální. (s. 47)

Gary Shteyngart (1972) zase není tak starý – román psal, když mu bylo kolem pětatřiceti –, aby horoval proti všemu, co je nové, moderní nebo digitální. Je to však znamenitý pozorovatel a autor s velkým nadhledem, který nám s mrazivým humorem dokáže říci, kam až přetechnizovaná a populistická společnost může dojít. A protože píše o době, kdy „není v módě být chytrý, ale dobře vypadat“, není proč se divit, že první „na odpis“ jsou „smradlavé“ tištěné knihy.

Myslel jsem na tu hroznou lež, která se šíří mezi mladou generací: že knihy smrdí. (s. 66)

Stárnoucí hrdina románu Lenny Abramov, jemuž i kamarádi přezdívají „poslední čtenář na Zeměkouli“, se v Itálii seznámí se čtyřiadvacetiletou Korejkou Eunicí. Když ji po návratu domů do Států – po trapném zážitku s knihou, kterou četl v letadle – pozve k sobě domů, pro jistotu svou knihovnu postříká sprejem Brise s vůní lučních květin. I když Eunice patří v rámci mladé generace k těm nesporně chytřějším a vnímavějším, množství knih a to, že je ještě někdo čte, ji přesto udiví.

Jo a jedna věc mě trochu vyděsila – viděla jsem Lennyho, jak čte knížku. (Neboj, NESMRDĚLA. Stříká je osvěžovačem vzduchu). A nemyslím, že ji skenoval, jako jsme to dělali v Euroklasicích s tou Narkózou parmskou, myslím tím, že ji fakt ČETL. Měl v ruce pravítko a posouval ho pomalu po stránce a tak si jako šeptal pod vousy, jako kdyby se snažil pochopit každičký slovo. (s. 175)

Eunice je roztomilým zástupcem mladé generace; i když má určitý smysl pro cit a lásku, přece jen vnímá svět naprosto povrchně. O necelých patnáct let staršího Lennyho se sice snaží mít ráda, ale i tak je jí úplně cizí. Ve chvílích, kdy naprosto otevřeně a do všech detailů o svém vztahu s Lennym chatuje se svou kamarádkou „Roštěnkou“, jí čtenář úplně vidí do duše a uvědomuje si, že vztah nemá dlouhou perspektivu. „Smradlavé“ knihy se v románu objevují hned několikrát; nepatří sice k ústředním tématům prózy, ale jsou jedním z mnoha důležitých motivů, jimiž Shteyngart charakterizuje dobu, která právě přichází. V závěru románu Eunice určitý zájem o knihy projeví – zalíbí se jí totiž barevná obálka na Nesnesitelné lehkosti bytí Milana Kundery. Když jí však potěšený Lenny z knihy začne číst, hned na ní vidí, že je úplně mimo: v jejím světě nemá místo žádný Milan Kundera se svými těžko uchopitelnými postavami, natož Československo se svou pohnutou novodobou historií.

Několikrát po sobě jsem přečetl pasáž o tom, jak před Tomášem jeho milenka stojí jen v kalhotkách, podprsence a černé buřince. Ukázal jsem na černou buřinku na přebalu. Eunice přikývla, ale já vytušil, že Kundera tenhle fetiš zaobalil příliš mnoha slovy, než aby si z toho odnesla to, co její generace očekává od jakéhokoli díla: okamžitý příval vzrušení, dočasný pronájem uspokojení. (s. 333)

Shteyngart svou knihou vyjadřuje znepokojení nad povrchní současnou společností, která podle všeho nepochybně spěje k zániku. Činí tak se svérázným humorem, otevřeností i s notnou dávkou melancholie. A navíc, jako vystudovaný politolog dává svému temnému výhledu do budoucnosti i sofistikovaný základ. Škoda jen, že ti, o nichž Shteyngart mluví především, knihu nikdy neotevřou. Ale i kdyby se překonali a knihu přece jen otevřeli, šance, že by se v komplikovaném, provokativním románu se spoustou odkazů a nejrůznějších narážek mohli zorientovat – nebo si z něj dokonce něco vzali –, je nulová.    

 

Gary Shteyngart, Megasmutná pravdivá lovestory, přeložila Martina Knápková, Argo, Praha 2013

předchozí článek Všechny články další článek