Druhá světová válka ve dvou obrazech

Román Pravěk a jiné časy Olgy Tokarczukové (1962) je originální prózou, která na osudech (převážně) obyčejných lidí z malé polské vesnice Pravěk zachycuje celé „to krásné“ 20. století. Pravěk a jiné časy je prózou těžko zařaditelnou: stačí se podívat na zadní stranu obálky a zjistíte, že zatímco Frankfuter Allgemeine Zeitung ji považuje za epický román, pro De Morgen je to próza od začátku do konce lyrická.

Za druhé světové války se Pravěk naneštěstí stal frontovou linií. Olga Tokarczuková samozřejmě válku nezažila: pracuje nejen s historickými prameny a se vzpomínkami pamětníků, ale především se svou fantazií. Právem proto bývá řazena k tzv. magickému realismu. V knize Pravěk a jiné časy je kromě jiného i několik působivých obrazů války. První úryvek je uměleckým obrazem válečného cynismu: malou Rútu v něm po sobě opakovaně znásilní němečtí a ruští vojáci. Na stud ve válce není pomyšlení – vojáci si uleví, pak nad zkrvavenou dívkou stojí a kouří a nakonec jí ještě ukradnou košík s jídlem.      

Rúta právě myslela na Florentýnčina psa, když náhle uviděla člověka močícího na strom. Zastavila se a pomalu začala ustupovat. Náhle ji někdo zezadu silně uchopil za ramena a obolestivě ji otočil. Ten, který močil, k ní přiběhl a uděřil ji do obličeje tak silně, až se Rútě podlomily nohy a upadla na zem. Muži odložili pušky a znásilnili ji. Nejdříve jeden, potom druhý, a potom přišel ještě třetí.

Rúta ležela na pastevecké stezce, která byla hranicí mezi Němci a Rusy. Vedle ležel košík s ostružinami a bramborami. Tak ji našla druhá hlídka. Teď měli muži uniformy jiné barvy. Po řadě si na ni lehali a po řadě jeden druhému držel pušku. Potom, když nad ní stáli, kouřili cigarety. Nakonec jí ještě vzali košík s jídlem a odešli.

Kláska našla Rútu pozdě. Dívka měla sukýnku vyhrnutou až k bradě a celé tělo poraněné. Břicho a údy byly rudě zbarveny krví, ke které se slétávaly mouchy. (Čas Rúty, s. 98-99)

Zatímco první úryvek je záměrně krutý a nelítostný, druhý je doslova a dopísmene přízračný. Vojáci obou stran – a mezi nimi nepochybně i ti, kteří před několika dny znásilnili malou Rútu – teď zkrvavení leží v březovém lese a duše opouští jejich těla. Tomu nechápavě přihlíží Utopenec Skorec – sedlák, který se před časem v opilosti utopil a jeho zmatená duše v něm bez rozhřešení zůstala, zahořkla a začala nenávidět všechno lidské. Tady Tokarczuková pracuje nejen s vlastní fantazií, ale i se starými mýty a lidovými pověrami.    

Stromy v řídkém březovém lese byly polámané a doutnaly. V zemi zely obrovské díry. Včera tudy musel projít konec světa. Ve vysoké trávě ležely stovky chladnoucích lidských těl. Krev se rudě odpařovala k šedivému nebi, až na východě začínalo mít karmínový odstín.

Utopenec zahlédl uprostřed smrti nějaký pohyb. Slunce se osvobodilo z pout obzoru a začalo unášet duše mrtvých těl z vojáků.

Duše vycházely z těl zmatené a popletené. Mihotaly se jako stíny, jako průsvitné balónky. Utopenec Skorec se zaradoval skoro stejně jako živý člověk. Vyrazil do řídkého lesa a pokoušel se duše rozhýbat, zatančit si s nimi, prohánět je a tahat je za sebou. Byla jich celá spousta, stovky, možná tisíce. Vstávaly, nejistě se mihotaly nad zemí. Skorec klopýtal mezi nimi, foukal do nich, hladil je a škádlil. Chtěl si hrát jako štěně, ale duše si ho nevšímaly, jako by neexistoval. Chvíli se pohupovaly mezi vrstvami ranního větru a potom, jako vypuštěné balónky, vyrazily nahoru a někam zmizely.

Utopenec Skorec nemohl pochopit, proč odcházejí a že je místo, kam se dá po smrti odejít. (Čas Utopence Skorce, s. 107-108)

Když jsem před časem redigoval tři zasvěcené – a mimořádně rozsáhlé – knihy o druhé světové válce (Druhá světová válka den po dni, Hitler a Stalin: paralelní životopisy, Sága o druhé světové válce), dozvěděl jsem se o jejím průběhu snad všechno podstatné. O tom, jaká válka skutečně byla, jsem se však z popisu bojů, bitev a jednání vojevůdců dozvěděl jen málo. I když se k tomu racionálně uvažující lidé staví skepticky nebo i pohrdavě, umění opravdu může být pravdivější než skutečnost. Dokáže totiž jít překvapivě hluboko pod povrch věcí.

Olga Tokarczuková, Pravěk a jiné časy, Host, Brno 2007.

předchozí článek Všechny články další článek