Bořek Mezník: Vy mně taky!

 

Knihy Bořka Mezníka (1974) píše sám život. Autor, který před deseti lety debutoval básnickou sbírkou ÁSNĚ, nyní přichází se souborem pětaosmdesáti krátkých próz Vy mně taky. Jako autor poučený Charlesem Bukowskim píše přímočaře, bez kudrlinek a ornamentů. Jeho chronologicky seřazené postřehy, záznamy a mikropovídky sice leckdy působí drsně, ale naštěstí ne silácky – na to je příliš citlivý.

Dělali mi to na ambulanci, kterou právě vytřela uklízečka s krásnejma kozama. Určitě vrní při šukačce. V pátek odpoledne, když můj krk rodil flákotu masa, se sestřička tvářila, jako by jí bičovali. To bylo roztomilý. Já nic necejtil, čuměl jí na kozy a představoval si, jak vrní při šukačce. Ta potvora ne a ne na svět. Řeznickej mistr si na ni povolal posilu, co zrovna pila kafe u automatu. Bavili se o tom, jak si půjdou o víkendu zastřílet do Kénigu. Já dostal dva valetoly a prej: spěte v sedě. Tak jsem spal vsedě a myslel na kozy a na šukačku. O půlnoci jsem se probral celej zakrvácenej. Tak jsem se sbalil a šel na pohotovost. No pane, vy jste určitě nespal v sedě. Byla nepříjemná sestra.Tak jsem jí při převazu aspoň čuměl na kozy a představoval si, jak vrní při šukačce. Než jsem došel domů, tak to zase proteklo a nemohl jsem dejchat. Pak už tam byla jiná sestra, nebo nevim, a začala volat všude možně. Prej: lehněte si a nehejbat! Tak jsem jí čuměl na kozy a představoval  si, jak vrní při šukačce. To už se mi všechno trochu pletlo. Vzbudili chudáka nějakýho, víte jak to chodí ve filmech. Cosi pípne a borec valí zachraňovat. Prej mi nefikli nějakou žílu a vona mrcha začala cákat někam do hrudníku. Pyk už jen pamatuju nějakou paní doktorku, co mě pohladila a bylo to hrozně laskavý. Pak mi nasadila masku a já se jí ani nestačil podívat na kozy a představit si, jak vrní při šukačce. (Omrkl si mě rovnou řeznickej mistr, s. 22–23)

Jak jsem nedávno napsal pro časopis Full Moon, Vy mně taky má podobu beletrizovaného intimního deníku, v němž se Mezník snaží zachytit klíčové momenty svého života. Je při tom syrový, nelítostný a snaží se jít až na dřeň: začíná dětstvím, pokračuje teenagerskými excesy, prvními láskami i nepodařenými vztahy, potom přechází k zápiskům z onkologické i protialkoholní léčby, problémům v práci i dočasné nezaměstnanosti. Nevyhne se ani svému sedmiletému pobytu v zahraničí, který ho vybudil ke psaní. „Na dlouhou dobu jsem utek do zahraničí. A pak se hloupej Bořek zase vrátil domů. Pan nula, chytrej jak rádio. A teď to na mě zase přišlo. Už nemůžu mlčet. Omlouvám se všem, ale už nemůžu mlčet,“ píše Mezník sebeironicky o svém „kvartálním“ psaní. Je opravdu dobře, že na rozdíl od mnoha jiných autorů píše jen ve chvílích, kdy má opravdu co říct. Mezi nejsilnější místa jeho knížky určitě patří zápisky z nemoci. Když se mu jednou nechtělo do práce, poškrábal se kartáčkem v krku a šel k lékaři. „Hodil jsem se marod a skončil v invalidním důchodu. Rozřezanej, ozářenej a poblitej. Každej den děkuju za ten švindl, mohlo by bejt sakra pozdě,“ píše o životních paradoxech v jedné z mikropovídek. Z Mezníkova lo-fi psaní nečiší jen syrová energie, ale také překvapivé množství citu. Je určitě dobře, že nejdrsnější momenty dokáže vyvážit čistou lyrikou. 

Bořek Mezník, Vy mně taky, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2017, 112 stran

 

předchozí článek Všechny články