Atentát na Andyho Warhola

Ve své vzpomínkové knize Popismus, která skvělým způsobem zachycuje newyorskou uměleckou scénu v 60. letech, Andy Warhol popisuje atentát, který na něj 3. června 1968 spáchala feministka Valerie Solanasová. Epizoda, která ho téměř stála život, je dalším dokladem toho, jak proměnila „zlatá“ kulturní dekáda: stačilo několik let a všeobjímající láska přešla v násilí.

Andy Warhol Solanasovou téměř neznal. Jednou mu do Factory – loftu na East 47th Street, který si předělal na volně přístupný ateliér – přinesla scénář pro svůj film s názvem Up Your Ass (Strčte si to do prdele), a když ho Warhol někam založil, začala po něm požadovat peníze. Tak se stalo, že se feministka Solanasová, zakladatelka společnosti Společnosti pro likvidaci mužů (S.C.U.M.), dostala za honorář 25 dolarů do Warholova filmu  I, a Man (Já, muž). Už tehdy však lidé Warhola varovali, že je to nebezpečná fanatička. 3. června vyjela Solanasová v zimním kabátě a s papírovým sáčkem v ruce výtahem do Factory a na Warhola, který právě telefonoval, zamířila pistolí.

„Ne! Ne, Valerie! Nedělej to!“ vykřikl jsem a ona po mně vystřelila znovu. Padl jsem na podlahu, jako kdyby mě zasáhla – nevěděl jsem ve skutečnosti, jestli se jí to podařilo. Snažil jsem se doplazit pod stůl. Popošla blíž, vystřelila znovu a vtom jsem ucítil hroznou, strašlivou bolest, jako kdyby ve mně explodovala rozbuška.

Jak jsem tam ležel, viděl jsem, že mi košilí prosakuje krev a slyšel jsem další výstřely a křik. (Později – mnohem později – mi řekli, že dvě střely ráže 0.32 mi prolétly žaludkem, játry, slezinou, jícnem, levou plící a pravou plící.) Uviděl jsem nad sebou Freda a zachrčel jsem: „Nemůžu dýchat.“ Klekl si a snažil se mi dát umělé dýchání, ale já mu řekl, ať to nedělá, že to příliš bolí. Zvedl se a běžel k telefonu zavolat sanitku a policii. (s. 342–343)

Poté Solanasová postřelila ještě Warholova spolupracovníka Mariu Amayu a ohrožovala další. Nakonec odjela výtahem dolů a dobrovolně se vzdala policii. Sanitka přijela až za půl hodiny; Warhol mezitím ležel nehybně na zemi a krvácel. Umělé dýchání odmítal, protože bylo pro něj příliš bolestivé.

Odvezli mě do Columbus Hospital na 19th Street mezi Second a Third Avenue, nějakých pět nebo šest bloků. Najednou byla kolem mě spousta doktorů, slyšel jsem hlášky jako „Na to zapomeň“ a „…nemá šanci…“ a pak jsem najednou slyšel, jak někdo říká moje jméno – byl to Mario Amaya – a vysvětluje jim, že jsem slavný a že mám peníze. Byl jsem na sále asi pět hodin, operoval mě doktor Giuseppe Rossi a čtyři další slavní doktoři. Vrátili mě zpátky mezi živé – doslova, protože mi pak říkali, že v jistou chvíli sem se jim ztrácel… (s. 344)

Solanasová byla odsouzena ke třem (!) letům vězení. V roce 1971 byla propuštěna, ale protože Warholovi, který údajně „příliš ovládal její život“, vyhrožovala dál, do vězení se ještě téhož roku vrátila. O dva roky později byla natrvalo umístěna do psychiatrické léčebny. V roce 1996 o ní kanadská režisérka Mary Harronová natočila životopisný film s názvem Střelila jsem Andyho Warhola (I Shoot Andy Warhol). Autorem hudby k filmu je Warholův přítel a člen Velvet Underground John Cale. Andy Warhol se – na rozdíl od Johna Lennona – z víceméně smrtelných zranění zázračně vyléčil, do konce života ale musel nosit zpevňující korzet. Atentát ho však poznamenal hlavně psychicky: protože se začal bát o život, přestal se stýkat s excentriky, kteří ho dřív tak inspirovali, a uzavřel se do soukromí. V Popismu se k atentátu vrací se svým ironickým humorem: „Pokud si ceníte svoje soukromí, nenechte se nikdy postřelit, protože váš osobní život se rychle stane volně průchozím domem.“  

Andy Warhol & Pat Hackettová, Popismus, Šedesátá léta očima Andyho Warhola, překlad Jiří Hanuš, Argo, Praha 2016, 378 stran + fotografická příloha

předchozí článek Všechny články další článek