Anna Bolavá: Obraz je rozmazaný a trhavý, signál se ztrácí

Román Anny Bolavé Do tmy určitě patří k nejlepším českým prozaickým debutům posledních let. Halucinogenní příběh maloměstské sběračky bylin, která se víc a víc noří do těžké deprese a čím dál víc ztrácí kontakt s realitou, do sebe svou nepředvídatelností a vyšinutou vnitřní energií čtenáře přímo vtahuje.

Dostanu se až na břeh řeky a mířím podél něho směrem k brodu. Teď už jsou tu takové kameny, že to vypadá na soudný den mého letitého kola, ale nezastavuju. Obraz je rozmazaný a trhavý, signál se ztrácí. Kameny pod pneumatikou se zvedají a odlétají kamsido větví. Pak se vracejí zpátky a tlučou do hlavy. Řehtám se jako stará kobyla a vjíždím do vody. Tohle jsou skutky, o kterých rozhoduju sama. Jen já. Nemám už pytle, za moment ani řídítka a nakonec ani sebe. Dobrovolně a naráz měním skupenství. Potom veškerý úterní neklid ve mně vybouchne. Z vody se vyvalí obrovské bubliny a vyplaší ryby na několik kilometrů daleko. Řvu. Směju se a vůbec vydávám tolik nenadálých zvuků, že mi z toho tečou i slzy. Je tu hloubka. Jsem pod vodou. Potápění mému churavému mozku jako vždy svědčí. Jiné zvuky a jiné pohyby. Je mi jasné, že až se vynořím, čeká mě spoustu starostí. Proto ten okamžik co nejvíc oddaluju. Pak pomaličku mrkám těsně nad hladinou a doufám, že se třeba ještě proměním v rybu. Proboha, ať se proměním v rybu! Ale ne. Jsem to pořád já a ponesu si odpovědnost. V chatách byli lidé, kteří mě viděli. Později budou vypovídat, že mě zachránili, ale prdlajs. Sama bych taky dokázala vylézt. Ale uznávám, že křiku bylo na jeden den moc. Bohužel nemůžu zaručit, že se to nebude opakovat. Sběr léčivých bylin má na člověka zhoubný vliv. (s. 139)

Když na sebe prozaik upozorní hned svou první knížkou, má to navždy těžké. Čtenář samozřejmě očekává, že každá následující próza bude stejně dobrá, ne-li lepší než oceňovaná prvotina. Přesně to je případ Anny Bolavé, která ve svém sugestivním debutu zcela mimořádným způsobem zachytila zraněnou duši stárnoucí sběračky bylin. V novém románu Ke dnu Bolavá sice zachovala kulisy jihočeského maloměsta i některé postavy prvotiny, ale výrazně změnila autorskou optiku. Pokud Do tmy působilo jako potrhaný a rozmazaný film, v němž si čtenář musel mnohé domýšlet, Ke dnu je vyvedeno v ostrých, hyperrealistických barvách, které čtenáři moc prostoru k přemýšlení nedávají. Její nový příběh je tak trochu variací osudu sběračky bylin z románu Do tmy, ovšem v obráceném gardu: nespěje totiž k zániku, ale k dobrému, hřejivému konci.

 

Anna Bolavá, Do tmy, Odeon, Praha 2015, 232 stran

předchozí článek Všechny články