Hrdinové našich dnů (6): Rudišův „analogovej“ Vandam

„Hrdinové“ v uvozovkách. Galerie neobvyklých, bizarních a nejednou přímo odstrašujících postav ze současné české i světové prózy. Postavy, které až na výjimky „stvořila“ dnešní společnost bez vizí a ideálů. Stárnoucí Vandam z Rudišovy Národní třídy je příkladem primitiva, jenž před zdravým rozumem preferuje svaly a „silová“ řešení.

 Jaroslav Rudiš rozhodně není tuctový autor: přesvědčil o tom už mnohokrát od Nebe pod Berlínem až po Konec punku v Helsinkách. Ve svém nejnovějším románu – Národní třídě – jde zcela proti proudu: v době, kdy mnoho autorů hraje na nostalgickou notu a normalizační šeď nahrazuje pastelovými barvami, přichází Rudiš s postavou z „druhého břehu“. Jeho Vandam, bývalý policista, který zasahFoto © Milada Fišerováoval na Národní třídě, nyní alkoholik ze sídlištní hospody, je ve své vulgární prostoduchosti přesvědčen o tom, že před léty „zahýbal dějinami“. V Rudišově drsné, nekompromisně laděné próze v náznacích ožívá mnoho témat z nedávné historie i přímé současnosti. Pocitem znepokojení nad stavem společnosti může Národní třída navenek souznít třeba se Skutečnou událostí Emila Hakla; Rudiš je však mnohem přímočařejší a ve výsledku působivější. Podobně jako Nick Cave svého Zajdu Munroa, i Jaroslav Rudiš sleduje svého Vandama až do samého konce; závěr Národní třídy rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co bylo v české literatuře o posledních chvílích v životě člověka napsáno.

A pak myslim na tebe. A na Lucku. A na fotra. A na mámu. A na bráchu. Jasný, všechno si to vyřikáme. Už se nebudu rvát. Slibuju. Už jenom rozředit. Namíchat. Natírat. Tam na střechách je moje místo. Už nebudu nikoho poučovat o životě. Nebo aspoň ne všechny. A zase myslim na tebe. A na fotra. A zase na Lucku. A na mámu. A na bráchu. A zas na tebe. A na Lucku.

Myslim na to, jak jí řeknu, že se jí za všechno omlouvám a že s ní chci bejt, že jí pomůžu s těma dluhama, že se můžou s holkou nastěhovat na čas ke mně, kdyby to bylo horký, že jí už nebudu kecat do života, že nejsem sráč jako všichni chlapi, protože sem teď přežil srážku s meteorem a vylez po prdeli z velký černý vesmírný díry. A poprosim ji, ať mi ukáže, jak čurá ve stoje. A ona mi řekne, že sem úplně blbej. Oba se tomu zasmějem a pak zase půjdem ke mně. A ona zmáčkne uprostřed paneláku tlačítko stop. A pak zajdu na Severku. Pivo a panáky. Chlast s lidskou tváří. Československá whisky. Střílení do vzduchu. Pařba až do rána. Je co slavit.

Novej začátek.

Ale pak vidim, jak mě tam ta doktorka nechává ležet. Stahuje si gumový rukavice. Pomalu si balí saky paky a rukavice položí vedle mě. A já vidim, jak se pomalu vsakujou do bažiny lesa. Do stejný bažiny, do jaký se vsakuju i já. (s. 146–147)

Rudišův román končí přízračnou scénou, v níž bývalý policista (!) Vandam končí svou životní pouť s výrazným přispěním policistů „nové doby“. Je to náhoda, paradox nebo zasloužený trest? Čtenář si snadno dosadí sám.

Rudiš ve svém románu čtenáře nijak nešetří. Bez okolků a příkras ho přenáší na samý okraj společnosti, do světa neúspěchu, kde v páté cenové skupině žije svůj život skupina ztroskotanců. Působivost knihy je daná především zvolenou autorskou optikou. Rudiš svého „hrdinu“ nepopisuje, ale rovnou mu dává slovo: jeho próza osciluje mezi osobní zpovědí a „otcovským“ ponaučením, které Vandam dává svému sedmnáctiletému synovi. Čtenář tak zahořklému Vandamovi, který se nepovažuje za nácka, ale s chutí hajluje a je zastáncem „tvrdé ruky“, vidí přímo „do hlavy“. Zpověď člověka, který ve „staré době“ špatně začal a ještě hůře pokračoval, je proto neobyčejně věrohodná a působivá.   

 

Jaroslav Rudiš, Národní třída, Labyrint, Praha 2013

předchozí článek Všechny články další článek