Hrdinové našich dnů (3): brněnský ničema Mikule

„Hrdinové“ v uvozovkách. Galerie neobvyklých, bizarních a nejednou přímo odstrašujících postav ze současné české i světové prózy. Postavy, které až na výjimky „stvořila“ dnešní společnost bez vizí a ideálů. Brněnský „ničema“ Radim Mikule z knihy Jiřího Šimáčka Charakter je prototyp poživačného primitiva, kterému se sice pracovat nechce, ale rozhodně nehodlá být chudý.

Nová kniha brněnského prozaika Jiřího Šimáčka (1967) se nazývá Charakter: pod ironickým a tak trochu matoucím názvem se skrývá majitel činžovního domu na brněnském Jakubském náměstí. Podtitul knihy – taky ještě mädchen, ničema a oskar –  napovídá, kdo osmdesátiletému restituentovi Brixovi v knize sekunduje. Mädchen je dospívající Lenka Tůmová, jež bydlí s matkou v Brixově domě, ničema pak poživačný lenoch Radim Mikule, který se shodou okolností v témže domě stává nájemcem „čajovny“; a nakonec, Oskar se jmenuje Brixův svéhlavý foxteriér.

Stejně jako v předchozí próze Snaživky (2009) nemá ani v Charakteru Jiří Šimáček ambici vyprávět košaté příběhy. Šimáček patří spíš k autorům, kteří se prostřednictvím slova vyrovnávají s lidskou hloupostí. Z tohoto hlediska je Charakter moralitou, příběhem „zločinu a trestu“. „Zločinem“, který je v závěru knihy po zásluze potrestán, je v tomto případě lenost, poživačnost a přízemnost vykutáleného „hrocha“ (slovy Mädchen) Mikuleho. I když se Charakter rekapitulací života bývalého politického vězně a následně restituenta Brixe vyslovuje k české současnosti i nedávné minulosti, nejostřeji vyhraněnou postavou je právě Mikule, který na začátku románu vozí „somráky“ do Vídně za žebrotou; když mu tam Rumuni ukradnou dodávku, musí šéfovi odevzdat svého passata a zbývající dluh odpracovat jako nastrčený nájemce herny.

Linie nazvaná „Ničema“, která je sondou do Mikuleho uvažování, je pozoruhodná i z jazykového hlediska. Ne nadarmo je na deskách knihy varování: jedna z postav této knihy používá mimořádně sprostá slova. Náhled do Mikuleho mysli je sice navenek (lexikálně) tak trochu šokující, na druhé straně až podivuhodně povědomý. Stačí se dobře dívat a poslouchat  a snadno zjistíte, kolik takových Radimů kolem nás žije.

Tak jsem mu musel nechat káru aji papíry. Pičo, pasát v plný palbě, vole v tédéíčku. Pičo, xenony… v kůži říkám, v plný palbě. Byla to skoro nová kára z rajchu, tam s tím pojížděl akorát, vole, nějakej geront, kolem baráku, ne? Takže, vole, nová kára, pět roků, vole, ale nová kára. Za blbejch sto dvacet táců jsem mu musel nechat pasáta v plný palbě. Ještě se mě zeptal, jestli prej mám lístek na šalinu, kokot. (s. 68)

Radim Mikule nic pořádně neumí, ale na všechno má vyhraněné názory. Nenávidí neúspěch, chudobu, stáří a bezmocnost, vším pohrdá a podnikání je pro něj synonymem podvodu. Když přijde o auto, má hlavní starost, aby nevypadal chudě a nesplýval s „masou“ jezdící tramvají.

Kurva, jak mám asi vědět, která šalina jede na Cejl. Já bych si vzal tágo, ale to bych nesměl bejt tak na suchu. Kůůůrva. Tak už to začíná, život bez káry, jak nějaká socka. Tohle jsem fakt potřeboval. (s. 78)

Šimáček svého „ničemu“ odpozoroval skutečně dobře: Mikule je člověk vulgární nejen výrazivem, ale přímo svou podstatou.

Kurva, tak já už tady normálně tejden jezdím šalinou jak nějaká socka, každej den se cpu někde na zastávce a postávám pak půl hodiny u tyče, než dojedu do města. U toho se do mě furt někdo sere, každou chvilku mně nějakej geront přejde po noze nebo mě aspoň vezme hůlkou přes stehno, pak se pověsí za mě a funí mně na krk. (s. 105)

I když Mikule nakonec „šalinou“ párkrát jet musí, nakonec se podvodem, do něhož namočí matku Lenky Tůmové, dopracuje alespoň k octavii. Není to sice vysněná „á šestka“, v níž by vypadal lépe, ale aspoň něco. Nové auto mu však štěstí nepřinese: komickou shodou okolností, za níž nestojí nikdo jiný než naše Mädchen, vzápětí nabourá. Výsledek: je o jednoho ničemu méně.

Jiří Šimáček se ve svém Charakteru vyhýbá autorské řeči; dává střídavě slovo svým třem postavám, jejichž vnitřní monology a vyhraněné hodnocení ostatních posunují děj až k neodvratnému konci. I když Charakter může navenek působit jako humoristický román, neplatí to doslova: na to je Šimáčkův humor je hodně jízlivý a štiplavě ironický. Konec je sice hořký pro všechny tři, ale vědomí, že nejtěžší trest stihl největšího padoucha, je přece jen očistné.

 

Jiří Šimáček, Charakter (taky ještě mädchen, ničema a oskar), ilustrace Jiří Franta, Host, Brno 2012.

předchozí článek Všechny články další článek