Hrdinové našich dnů (14.): Nebožtík Ondřeje Horáka

„Hrdinové“ v uvozovkách. Galerie neobvyklých, bizarních a nejednou přímo odstrašujících postav ze současné české i světové prózy. Postavy, které až na výjimky „stvořila“ dnešní společnost bez vizí a ideálů. Štěpán Hrdina z novely Ondřeje Horáka Nebožtík je zdařilým portrétem sebestředného pseudoumělce, namyšleného spratka, který je povrchní až hrůza, ale za každou cenu chce působit jako intelektuál a být co nejvíc „cool“.

Při psaní Nebožtíka vyšel Ondřej Horák (1976) z toho, co sám viděl a poznal. Sám je autorem několika knih (vedle Nebožtíka stojí za pozornost především jeho beletristická prvotina Dvořiště, 2013), řadu let působil jako literární recenzent a v poslední době se pohybuje v nakladatelském světě i jako redaktor. Jinými slovy, dobře poznal, jak to v „knižní kultuře“ v Čechách chodí a jací se tam pohybují lidé. Pokud bychom Nebožtíka brali doslova, lichotivé svědectví by to rozhodně nebylo. Novela je portrétem dalšího „zbytečného“ člověka, o něž v moderní literatuře není nouze. Štěpán Hrdina, jenž dostal jméno podle autobiografické postavy z rané prózy Jamese Joyce Stephen´s Hero, je pisálek, jemuž se na jedničku povedl vstup do uměleckého světa – první knížka mu vyšla totiž proto, že „podržel“ stárnoucímu nakladateli, jehož ženy již nedokáží uspokojit. Třicátník Štěpán prostě patří ke generaci cynických pragmatiků, kteří už nevěří, že se něco dá dělat opravdově, s vášní a láskou.

Nechápal, jak může psaní někoho tak naivně bavit – jak tomu může někdo s takovým nadšením věnovat tolik času. Vždyť stačilo, když už to bylo opravdu nutné, k tomu na chvíli sednout a rychle to odbýt. Byl dost chytrý na to, aby věděl, že výsledek musí být především kultivovaný a mnohoznačný a hlavně tam musí být dost odkazů na jiná, pochopitelně slavná díla. (s. 21)

Štěpán je falešný jak pětník: není chytrý, ale udělá všechno pro to, aby „chytře“ vypadal. Je až neskutečně povrchní, ale rozhodně chce mít punc intelektuála, který má rozhled, znalosti i břitký úsudek. Čtením knih se příliš nezdržuje, to je zdlouhavé a nudné. Stačí, když se z těch nejuznávanějších knih naučí nějaký citát a při vhodné příležitosti ho „vypustí“ – úspěch je zaručen! Funguje to dobře, vždyť řada lidí si celý život vystačí s několika latinskými citáty, které se naučili na gymnáziu. Ale Štěpán je ještě větší kalibr – když jede na stipendium do norského Bergenu, naučí se citovat z Ibsena.    

…není nějaký snaživka, který by celý den trávil ve své cele nad obsáhlým románem, s nímž by měl plno lopoty nejdřív on, pak překladatelé, navíc by nakladatel ještě určitě lamentoval, že tak tlustá knížka bude výrobně nákladná… (s. 22)

Štěpán sice píše, ale rozhodně to není žádný Murakami, podle něhož je psaní práce, která vyžaduje disciplínu a řád. Než aby se Štěpán trápil psaním, raději si pustí film anebo se naloží do vany. Ale ať se někdo opováží ho za spisovatele neuznávat nebo jeho „dílo“ znevažovat! Takové lidi už nikdy nechce vidět. Vždyť byl na stáži v Leedsu a teď v Bergenu, takže už má „mezinárodní“ renomé. Štěpán samozřejmě preventivně pohrdá ostatními mladými autory, protože mu nesahají ani po paty. Mladou španělskou básnířkou Monicou na stáži v Bergenu však nepohrdne, protože se s ní může v intimní chvíli vyfotit ve sprše a snímek dát ještě zatepla na Facebook – ať ti přízemní Pražáci třeba puknou závistí!

S ním opravdu nikdo nebude zacházet jako s nějakým uličníkem, vždyť za své knihy dostal už i literární ceny… (s. 45)  

Štěpán je samozřejmě také náležitě ješitný a vztahovačný. Lidé, kteří před světem hrají falešnou hru, takoví většinou bývají. Čtenář už je obeznámen s tím, že Štěpán velmi „dobře ví, kam zajít, kde se nechat vidět a kde co říct“. Jinými slovy, je to typ, který se ve světě neztratí. Když se tak snadno dopracoval k vydání své první knihy, určitě i věděl, jak o sobě dát vědět a kde zatlačit, aby dostal nějakou tu cenu. Vždyť v nakladatelstvích, novinách a nakonec i v porotách soutěží jsou jen lidé z masa a kostí!

Horákův Nebožtík nepochybně vznikl na základě silného znechucení z českého literárního života. Pohár prostě přetekl a nezbylo, než se vykálet do vlastního hnízda. Ironický portrét Štěpána Hrdiny je poměrně výstižný a břitký. Škoda, že je jen torzem, které působí, že ani autor neměl trpělivost dlouho vysedávat nad „obsáhlým románem“. Štěpán Hrdina se sice v závěru vydává na cesty, aby našel sám sebe, ale šance, že by se opravdu hluboce proměnil, je opravdu malá. V tom by mu nejspíš nepomohla ani návštěva deseti koncentračních táborů.

 

Ondřej Horák, Nebožtík, Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2017, 136 stran, ilustrace Eva Maceková

předchozí článek Všechny články