Hrdinové našich dnů (13): Grunbergova Gstaadská zrůda

Kontroverzní nizozemský prozaik Arnon Grunberg (1971) si donedávna liboval i v mystifikacích: než se to provalilo, paralelně vydával knihy i pod pseudonymem Mark van der Jagt. Kromě do češtiny dosud nepřeložených Dějin mé plešatosti tak původně vyšel i jeho zatím poslední román Gstaad, který je velmi pozoruhodnou metaforou dnešní rozkládající se společnosti. Část nizozemské literární kritiky sice tvrdí, že román o Françoisi Lepeltierovi, z něhož se v průběhu let stává tzv. Gstaadská zrůda, je protkaný odkazy na holocaust, jenž je pro židovského prozaika Grunberga stále bolestně živým tématem, avšak mnohem četnější odkazy v románu míří k naší současnosti, do dnešního světa, kde došlo nejen ke zmatení pojmů a hodnot, ale kde se lež a faleš stala normou běžného chování. „Proč bych neměl být nechutný, když jsem za pouhých deset let svého života viděl víc nechutností než většina lidí za celý svůj život?“ ptá se na začátku románu malý François, který tak tak unikl potratu i adopci a nyní se s matkou Matyldou, na niž je chorobně fixovaný, těžce protlouká životem.

„Náš život neměl směr. Život ostatních také ne, ale ti se ještě snaží předstírat, že ano. Nebo mu mermomocí pokoušejí směr udávat. My ne. My jsme se životu podvolili.“ (s. 39)

Na konci románu čtenář zjistí, že François Lepeltier rekapituluje svůj život z vazební věznice, kam byl umístěn za vraždu krásné jedenáctileté Olgy, kterou chtěl „ochránit“ před dnešním světem.

 „Tenhle svět tě může jenom nakazit. Sem jsi nikdy neměla chodit, Olgo,“… „Běž pryč Olgo, běž pryč! Tady můžeš jenom prohrát.“ (s. 315)

François je nepochybně vinen, ale sám svou vinu popírá – dělal přece dobrou věc. I když se v životě proměnil ze zanedbaného dítěte až do podoby šviháckého lyžařského instruktora a ještě později uznávaného sommeliera v luxusním alpském hotelu, jeho mysl je už od dětství, kdy se učil výhradně nápodobou dospělých, značně pokřivená. Celý život žil jen s matkou Matyldou, chudou pokojskou, jejíž životní filozofií bylo „přežít“, takže už v kočárku jí musel asistovat při krádežích. Proč? „Abychom si přivlastnili, nač jsme neměli, ale co nám přesto náleželo,“ říká k tomu, jako by to bylo úplně samozřejmé. Protože Matylda byla zároveň sexuálně náruživá, François v dětství leccos viděl, často dokonce lehával v „mokru jiných mužů“. Nyní samozřejmě zcela bezelstně tvrdí, že se s žádnými „úchyláky“ nesetkal a žádné „výstřelky“ nikdy neviděl. Proč? Protože mu všechny možné úchylky přijdou naprosto normální! Jako dítě byl navíc zneužívaný – lidé, jak mu říkali, s ním měli „slitování“. A protože se François celé dětství od dospělých pilně učil a v pozdějších letech díky tomu svět viděl hodně bizarní optikou, Grunbergovi posloužil jako svérázný glosátor našich životů.

„Tak jako se tlačí potrava střevy, tak se tlačí lidé životem, byť jídlo přitom asi méně trpí“. (s. 269)

Grunberg, enfant terrible současné literatury, nepochybně zkouší, kam až může zajít. Jeho cynický román reflektuje ztrátu hodnot v dnešním světě, který se podle všeho již začal řítit do záhuby. I z toho si však Grunberg ironicky utahuje, protože pro análně fixovaného Françoise se takovýto konec může rovnat novému, mnohem přívětivějšímu začátku.

„Přijde svět konečníku, paní Vasquezová,“ řekl jsem. „Hovna budou proudit našimi žilami, potečou řekami, pekaři budou péct chléb z hoven a naše pršipláště budou vyrobeny ze sušených výkalů smíchaných s trochou lepidla.“ (s. 270)

 

Aaron Grunberg, Gstaad, přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, dybbuk, Praha 2015, 328 stran

předchozí článek Všechny články další článek