Hrdinové našich dnů (12): Welshův zhýralý policista Bruce Robertson

„Hrdinové“ v uvozovkách. Galerie neobvyklých, bizarních a nejednou přímo odstrašujících postav ze současné české i světové prózy. Postavy, které až na výjimky „stvořila“ dnešní společnost bez vizí a ideálů. Bruce Robertson z Welshovy Špíny je jednou z nejzhýralejších postav současné prózy. Zkorumpovaný policista závislý na drogách, alkoholu a sexu, navíc s velmi špatnou genetickou zátěží… Špína je jednou z nejdrsnějších knih, které u nás v posledních letech vyšly; dokonce i v kontextu díla skotského prozaika Irvina Welshe patří k těm nejkrutějším. Špína vychází v českém překladu během patnácti let podruhé (původně vyšla pod názvem Sviňák). Nový překlad Víta Penkaly je nejen po stylistické, ale zejména po lexikální stránce jiskřivější a šťavnatější než původní vydání. Penkala si s ním prostě vyhrál a to, co předvádí zejména v nižších a nejnižších jazykových vrstvách, je obdivuhodné. Množství vulgarit ve Špíně však – na rozdíl od mnohých jiných knih a filmů – nepůsobí samoúčelně. Welsh nám totiž dává nahlédnout do mysli člověka, který zažívá sestup až na úplné dno. Není dne, kdy by nebyl namol opilý, a dny, kdy si nešňupne kokain, jsou spíš výjimečné. Není divu, že jeho myšlení je víc a víc deformované.

Včera večír sem byl zase na plech a todle světlo mi bodá do palice a střeva mám kluzký jako kurva kundu ke konci šichty v sauně. Potichu si prdnu a přesunu se rychle na druhej konec místnosti. Fór je v tom nechat ducha kapku rozvinout, než se ztratíte, protože jinak si ho odnesete v kalhotách na nový stanoviště… (s. 16)

Čtenář se seznamuje se seržantem Robertsonem ve chvíli, kdy má po ránu na poradě edinburského policejního oddělení hlavu jako střep. V tu chvíli ho považuje za vtipálka, který to včera prostě přehnal, ale hned na dalších stránkách si uvědomuje, že je to s ním horší, než se zdá. Manželství se mu kvůli alkoholu a opakovaným nevěrám před časem rozpadlo, protože jeho chtíč, povzbuzený drogami a alkoholem, je doslova spalující. „S ženskýma je potřeba dělat jediný: pravidelně je klátit…“ zní jeho životní krédo. K ženám se chová jako ukázkové mačo. Zatímco on byl své ženě opakovaně nevěrný nejen s kdejakou prostitutkou, ale i s její vlastní sestrou, jedinou nevěru své ženy není schopen odpustit. Naopak – bere to jako osobní ponížení a v zahořklosti se rozhodne mstít.

Proč jsem se dal k policii? Zopakuju. – No, musím říct, že za to mohla policejní brutalita. Zažil jsem ji ve svém bezprostředním okolí a usoudil jsem, že na něčem takovém bych se chtěl podílet, usměju se. (s. 160)

Robertson navenek vypadá jako drsný chlapík, který si i v těch nejtěžších situacích dokáže vždy poradit. Je to příznivec jednoduchých pravd a přímočarých řešení, který se dal k policii proto, že ho ve skrytu duše přitahovala brutalita a možnost nosit zbraň. Jinými slovy, jen díky své práci u policie zažívá opojný pocit moci. Kde jinde se dá zažít něco podobného? V politice? V armádě?   

Je to ten pocit jako na frontě; ten ajfr, když je člověk na demonstraci nebo na velkým zápase a má obušek a štít a za sebou státní moc a je nabuzenej, aby se pustil do toho nestydatýho póvlu… (s. 175)

Celý román se odehrává v silném alkoholickém a drogovém oparu. Bruce Roberston se sice na jedné straně propadá stále hlouběji do svých závislostí, na druhé má až dojemné slabé chvilky, kdy bojuje sám se sebou a slibuje si, že se dá do pořádku – už kvůli dceři Shirley, kterou opravdu miluje… Welsh mu sice dává naději, ale čtenář snadno vycítí, že příběh směřuje ke krutému, tragickému konci.

– Bruci, jsi ošklivý a hloupý starý chlap. S největší pravděpodobností alkoholik a bůhvíco ještě. Jsi ten typ ubožáka, co se zaměřuje na zranitelné, slabé a pitomé ženy, aby nakopnul svoje otřesené ego. (s. 361)

Ani kolegyně kolegyně Drummondová přesně neví, jak je to s ním zlé, ale dokáže přesně vystihnout podstatu věci. Bruce si své mindráky neléčí jen na slabých ženách. Svého jediného „kamaráda“ Blejďáka v románu postupně úplně odrovná – nejenže mu škodolibě rozšlápne brýle a přidělá problémy na celnici, ale pomocí intrik mu rozbije manželství a nakonec z něj udělá zločince, s nímž je třeba „tvrdě“ zatočit. Špína má v české próze svůj protipól v Rudišově Národní třídě. Bruce Roberson a Rudišův Vandam mají leccos společného. Welshův příběh je však košatější, čtivější i rafinovanější. Autor Robertsona líčí hned ze tří perspektiv – jednak ho nechá, aby se čtenáři „představil“ sám, poté ho líčí z perspektivy manželky Carole a nakonec prizmatem tasemnice, kterou nosí v břiše. Společně s rozkladem Robertsonova myšlení se i tyto vrstvy kříží a postupně dostávají až panoptikální rozměr.

Na konci románu Welsh svůj příběh naturalisticky podepírá Robertsonovou genetickou zátěží. Když byl jeho otec zrůda, proč by on měl být normální? Tato konstrukce sice může vysvětlovat Robertsonova zvěrstva, ale v tak mimořádném románu působí zbytečně doslovně. Vždyť alkohol a drogy by k rozkladu jeho osobnosti úplně stačily…

P. S. V roce 2013 měl premiéru film Sviňák (Filth), který podle Welshova románu natočil Jon S. Baird s Jamesem Mc Avoyem v hlavní roli.

 

Irvine Welsh, Špína, překlad Vít Penkala, Argo, Praha 2015, 424 stran

předchozí článek Všechny články další článek