O snech, které se stanou skutečností
Anna Cima si hned ve svém prvním románu Probudím se na Šibuji nasadila vysokou laťku – pokusila se napsat mnohovrstevnatý, pečlivě prokomponovaný román, který je uvěřitelný a drží pevně pohromadě. Podařilo se jí to především v ústřední linii románu, kde vypravěčka Jana pátrá po zapomenutém japonském prozaikovi Kawašitovi. Cima tu na rozdíl od krkolomného závěru působí sebejistě a zároveň bezprostředně, děj má spád a nechybí mu humor ani milostná zápletka.
Románu Vetešnictví pana Nakana dodává potřebnou „šťávu“ nejen autorčin cit a jemný humor, ale také pochopení pro lidské slabosti – v tomto případě zejména pravidelné zálety majitele vetešnictví pana Nakana. Rutinu stárnoucímu donchuánovi však naruší krásná paní Sakiko, která je sexuálně mnohem náročnější, než se panu Nakanovi zpočátku zdá. 
Sofia Kordič napsala osobní, emotivní i dost krutou prózu o válce a zlu, které dříme v každém z nás; neměla přitom potřebu vymýšlet příběhy, fabulovat, stačilo jí zaznamenat to, co kolem sebe v letech, kdy se její rodná země doslova zbláznila, viděla. Teskná, bezvýchodná a místy snová próza po dvou stech stranách naštěstí pomalu dospěje k úlevnému závěru – k pocitu, že na světě může být i krásně. 
Kniha noci není oddechovým čtením, ale prózou pro náročného a trpělivého čtenáře, který je ochoten se celé dny brodit v tom nejodpornějším bahně současného světa. Calderón mu to svým komplikovaným stylem s množstvím různorodých postav, spoustou dějových odboček a kompozicí vycházející z počítačové hry tetris nijak neulehčí. To však rozhodně neznamená, že by Knihu noci neměl číst. 
V románu Popmusic z Vittuly se švédský prozaik Mikael Niemi (1959) vrací do dětství a dospívání, které prožil v 60. a 70. letech minulého století v rázovité vesnici daleko na severu při hranici s Finskem. V české literatuře má jeho knížka protipól v Šabachových Šakalích létech, jimž se podobá nejen ironickým pohledem na svět dospělých, ale hlavně prozřením, které tehdejší mladé generaci přinesl nástup rock´n´rollu.
Na konci života, po sérii dvanácti detektivních románů s Kurtem Wallanderem, napsal švédský prozaik Henning Mankell tři knihy, jimiž si získal respekt i na poli tzv. vážné literatury: svazek vzpomínkových esejí Pohyblivý písek a romány Italské boty a Švédské holínky. 
Pouhých sto padesát stran stačí Josefu Pánkovi k tomu, aby načrtl výstižný portrét dnešního světa, vysmál se vyznavačům jednoduchých pravd, postihl šířící se nesvobodu a ještě k tomu napsal křehký milostný příběh, který vzápětí zmizí jako pára nad hrncem. Největší Pánkovou předností je schopnost přesně pojmenovat lidskou hloupost, nesnášenlivost a myšlenkové stereotypy, které se společností šíří jako nákaza.
Knihu smíchu a zapomnění začal Milan Kundera psát v roce 1975 v normalizačních Čechách; rozepsaný román dokončil o tři roky později ve Francii, kam se rozhodl natrvalo odejít. Jeho „kniha stesku po Čechách“ vyšla v roce 1979 nejprve ve francouzském překladu, o dva roky později česky v exilovém nakladatelství ´68 Publishers. Český čtenář, který se k exilovému vydání nedostal, tak musel na román čekat bezmála čtyřicet let. Ten před nedávnem vyšel v autorizované, ale upravené verzi; k původní podobě knihy se tak většina čtenářů nedostane. 
Za Alpami je moderní román polemického ražení, který programově odmítá mnoho myšlenkových klišé; je i velmi otevřený v zobrazení sexuálních motivů lidského jednání. Pokud David Zábranský v předchozím Martinu Juhásovi přistoupil k demytizaci první republiky a protifašistického odboje, ve svém novém románu jde až do úplné současnosti. Autor, jenž byl svého času srovnáván s Milanem Kunderou, svůj nový román otevírá tématem emigrace, které tu není důsledkem politických tlaků, ale čistě pragmatického rozhodnutí jít za lepším, svobodnějším životem. 
Román Davida Zábranského Za Alpami, básnická sbírka Obcházení ostrova Milana Děžinského, obsáhlá biografie Magor a jeho doba od Marka Švehly a Knihy Jakubovy polské prozaičky Olgy Tokarczukové v překladu Petra Vidláka - to jsou podle Moderní revue nejlepší knihy roku 2017.