Dva romány, které nejvýznamnější slovenský prozaik Rudolf Sloboda (1938–1995) napsal předtím, než si vzal život. Román Podzim, jenž zachycuje poslední dva roky autorova života, je oproti Krvi bezvýchodnější a méně dějový; jeho jádrem jsou na jedné straně úvahy o smyslu života, na druhé snaha vyrovnat se s jeho konečností a postupným „odcházením“.
Dva romány, které nejvýznamnější slovenský prozaik Rudolf Sloboda (1938–1995) napsal předtím, než si vzal život. Slobodovo opus magnum Krev a jeho postskriptum Podzim jsou si navenek podobné, ale ve skutečnosti se dost liší. Zatímco Krev je ještě plná života, v Podzimu jako by se zastavil čas.
Vypadá to, že francouzský prozaik Michel Houellebecq už jiný nebude. Ve svém novém románu Serotonin se totiž opět noří do duše svého typického hrdiny – muže středních let, který ztratil smysl života a postupně se propadá do hlubší a hlubší deprese. Léčba antidepresivy jeho trápení jen prodlužuje a navíc pro něj má ponižující vedlejší účinky.
Téměř šestisetstránkový román Ziy Haidera Rahmana Ve světle toho, co víme je podivuhodnou diagnózou světa, v němž žijeme. Román, který nepochybně vychází z autorových osobních prožitků, v sobě má i nezanedbatelnou dávku skepse ve vztahu k lidskému vnímání.
Memoáry Marka Slouky vyšly v roce 2017 v New Yorku pod názvem Nobody´s Son, A memoir. Jejich české vydání na sebe nenechalo dlouho čekat – pod poetičtějším názvem Daleko v srdci se u nás v překladu Josefa Moníka objevily již o rok později. Sloukovy vzpomínky jsou niterné a bolestné; pro čtenáře, který zvládá i hlubší emoce, jsou zároveň i strhující.
Román Ziy Haidera Rahmana Ve světle toho, co víme je skutečně mimořádný. Udivuje totiž nejen epickou šíří a psychologickým ponorem do hlavních postav, ale i množstvím otázek, které klade. Kromě toho obsahuje i množství sofistikovaných odboček, které zpomalují a zároveň obohacují ústřední dějovou linii.
Tweety 1956–1963 Věry Jirousové nejsou jen další knížkou o strastech dospívání, ale také velmi osobním svědectvím o tom, jak se v Čechách žilo před šedesáti lety. Pozdější historička umění (a také první manželka Ivana M.Jirouse) si totiž jako školačka mezi svým dvanáctým a dvacátým rokem do malých zápisníků zapisovala stručné potřehy o okolním světě. Víc než se školou v té době bojovala se svým akurátním otcem a kvůli neporozumění se víc a víc uzavírala do sebe. Psaní deníků pro ni bylo autoterapií i ranou tvůrčí realizací.
Anna Cima si hned ve svém prvním románu Probudím se na Šibuji nasadila vysokou laťku – pokusila se napsat mnohovrstevnatý, pečlivě prokomponovaný román, který je uvěřitelný a drží pevně pohromadě. Podařilo se jí to především v ústřední linii románu, kde vypravěčka Jana pátrá po zapomenutém japonském prozaikovi Kawašitovi. Cima tu na rozdíl od krkolomného závěru působí sebejistě a zároveň bezprostředně, děj má spád a nechybí mu humor ani milostná zápletka.
Románu Vetešnictví pana Nakana dodává potřebnou „šťávu“ nejen autorčin cit a jemný humor, ale také pochopení pro lidské slabosti – v tomto případě zejména pravidelné zálety majitele vetešnictví pana Nakana. Rutinu stárnoucímu donchuánovi však naruší krásná paní Sakiko, která je sexuálně mnohem náročnější, než se panu Nakanovi zpočátku zdá.
Sofia Kordič napsala osobní, emotivní i dost krutou prózu o válce a zlu, které dříme v každém z nás; neměla přitom potřebu vymýšlet příběhy, fabulovat, stačilo jí zaznamenat to, co kolem sebe v letech, kdy se její rodná země doslova zbláznila, viděla. Teskná, bezvýchodná a místy snová próza po dvou stech stranách naštěstí pomalu dospěje k úlevnému závěru – k pocitu, že na světě může být i krásně.