Temná energie Zoly Jesus

Americká zpěvačka Zola Jesus, která na sebe v loňském roce upozornila spoluprací s francouzskými M83 a letos s britskými Orbital, má na svém kontě – kromě několika EP desek – tři rychle za sebou vydaná alba. Poslední, vyzrálé a zdravě sebevědomé album Conatus (2011), je dokladem jejího přerodu v písničkářku na pomezí rocku a elektronického popu.

Zola Jesus je pseudonym, který si americká zpěvačka s ruskými předky Nika Roza Danilová (1989) v době, kdy začala samostatně vystupovat, vytvořila spojením jmen Ježíše Krista a francouzského romanopisce Émila Zoly. Od deseti let se intenzivně věnovala opernímu zpěvu, ale na střední škole propadla melancholii Iana Curtise z Joy Division a kapelám Swans a Throbbing Gristle. V sedmnácti již začala své první skladby podomácku nahrávat: vlastní zpěv doprovázela klávesami, kytarou, naprogramovanými bicími a různými elektronickými zvuky. Když v devatenácti vydala u Sacred Bones Records svůj první singl Poor Sons/Soeur Sewer a o rok později první album Spoils (2009), které nahrávala na koleji wisconsinské univerzity, bylo zřejmé, že má nejen dostatek talentu, ale také zarputilé cílevědomosti. Album Spoils je hudebně syrové, plné disonancí a ruchů, ale zároveň již předznamenává cestu Zoly Jesus k mrazivým, do sebe obráceným písním s elektronickým „spodkem“.

Následující album Stridulum II (2010), které vzniklo rozšířením stejnojmenné EP desky o tři skladby z EP Valusia, již není drásavým experimentem, ale kolekcí bolestných skladeb, které se již přibližují  rockové písni s opakujícími se riffy a refrény. Stridulum II je dokladem přerodu i hledání. Zatímco některé skladby (Run Me Out, Manifest Destiny) ještě v sobě mají mrazivost raných nahrávek, další již předznamenávají zpěvaččinu současnou tvář. Platí to především pro úvodní písně Night a Trust Me, v nichž se Zola Jesus „typově“ usadila mezi zpěvačky Siouxsie Sioux a Patti Smith. Obě skladby by velmi dobře zapadly mezi potemnělé písně třetího alba Zoly Jesus Conatus (2011). Pokud „conatus“ znamená „pohyb vpřed“, pak je jako název alba výstižný.

Albem Conatus se totiž Zola Jesus „pohnula“ – nejspíš i pod vlivem nového producenta Briana Footea – směrem k posluchači. Samply a elektronické smyčky, tvořící pozadí většiny skladeb, mají pevný tvar a jsou zcela podřízeny náladě písní, kterým vévodí Zolin naříkavý hlas a důrazné bicí nástroje. Jejich drtivý zvuk překvapil už dřív v písních jako Poor Animal nebo Night a při poslechu v dobrých sluchátkách udivuje i nyní: ve skladbě Avalanche hra na bicí připomíná starého dobrého Budgieho, ve skladbě Hikikomori pak robota, který přesnou hrou drží „stavbu“ písně pohromadě. Bicí nástroje na tomto albu potvrzují pravidlo, že v jednoduchosti je síla. Už dlouho jsem neslyšel tak přímočarou a zároveň působivou hru na bicí: žádné kudrlinky, sóla, předvádění se, spíš hypnotické, šamanské bubnování na basové bubny. A je úplně jedno, zda právě hraje „živý“ bubeník, automat nebo zda se „živé“ a naprogramované pasáže bicích nástrojů doplňují.

Conatus je na jedné straně temné a melancholické album; na druhé straně je to libozvučná, elegantní nahrávka dotažená do posledního detailu. Album obsahuje i dvě „hitové“ písničky s chytlavým melodickým motivem: již zmíněnou Hikikomori s naříkavým hlasem à la Patti Smith, a Seekir, nepřehlédnutelnou nejen zarámováním do „ethno“ motivu, ale především naléhavým zpěvaččiným hlasem, v němž jako by se mísila únava se zoufalostí: Do You Wonder/What Will Come/And You Know/When The Fire Goes Down/Take Us All.... Nezasvěcený posluchač by tipoval spíš na Marianne Faithfull nebo jinou dámu, která toho opravdu hodně prožila a má „to“ v hlase.

Zole Jesus je pouhých třiadvacet a –  i když dobře ví, co chce – nebude to mít lehké. Zpátky k experimentům se po úspěchu u širšího publika nejspíš vracet nebude; pokud se (po Hikikomori a Seekir) vydá do sfér elektronického popu, může svůj talent promarnit.

Všechny články další článek