Priessnitz pro starší a pokročilé

Foto © Adam HolýLegendární jesenická kapela Priessnitz po desetileté odmlce vydala nové album Beztíže a zároveň ohlásila konec svého působení na české rockové scéně. K tomu si nemohla vybrat lepší okamžik: Beztíže je totiž nejvyrovnanějším a nejvyzrálejším albem kapely. Skončit v nejlepší formě dokáže málokdo. „Lepší je vyhořet/ než vyhasnout“, zpívá Neil Young ve své hymně Into the Black a konec kapely ve vrcholné formě je volnou parafrází této myšlenky. Lepší je to zabalit hned, než postupně vyhasínat a stát se karikaturou sebe sama! Vždyť Priessnitz na to už mají nárok: jsou na scéně víc než čtvrtstoletí a od debutu Freiwaldau z roku 1992 mají za sebou desítku vcelku pozoruhodných alb!

Priessnitz sice vyšli z postpunku 80. let, ale nenechali se tím nijak svazovat; už na druhém albu Nebel (1992), které patří k jejich vrcholům, se dopracovali k osobitému, těžko napodobitelnému stylu, v němž se otiskla neutěšená nálada bývalých Sudet i drsná příroda Jeseníků. Místo, kde kapela vznikla (Freiwaldau, dnes Jeseník) se podepsalo nejen na neučesaném zvuku kapely, ale stalo se i hlavní inspirací pro textaře a zpěváka Priessnitz Jaromíra Švejdíka. Jeho texty, plné milostných nedorozumění a civilních příběhů z periferie nebo venkovské hospody jsou často zarámovány do plískanice – mlhy, deště, tajícího sněhu a větru, „který skulinu hledá“. To všechno dohromady dělá z Priessnitz originální kapelu, jakých je na české rockové scéně opravdu málo.

Důležitým mezníkem v tvorbě kapely se stalo unplugged album Potichu? z roku 1997, které ukázalo, že dosavadní hudební materiál skvěle funguje i bez hlukových stěn a halekavého zpěvu. Poloakustické Potichu? kapelu nasměrovalo k melodičtější písničkové tvorbě a předznamenalo jemnější zvuk alb kapely v novém miléniu. Na album Zero (2001) skupina dokonce nahrála několik čistokrevných popových písní (V samotách vesmíru, Zlatý déšť, Kdo ví), jejichž hladivé refrény mají daleko k dřívější syrovosti a rozervanosti kapely. Pokud však někdo v tu chvíli nad Priessnitz lámal hůl, bylo to předčasné: kapela byla a je příliš svá na to, aby splynula se středním proudem. Nejlepším dokladem tohoto tvrzení jsou dvě následující alba, vydaná s desetiletým odstupem: Stereo (2006) a letošní Beztíže.

Album Beztíže překvapí vycizelovaným zvukem kapely, v němž má důležité místo i trubka, která posiluje melancholickou atmosféru řady písní, i přímočarostí a samozřejmostí. Zvuk kapely se pročistil, oprostil od nadbytečných kudrlinek, takže každý tón slouží jen a jen vyznění písně. To však neznamená, že by se kapela již nedokázala pořádně rozehrát! Nečekaně intimní jsou i texty; pokud na předchozích albech Zero a Stereo Švejdík inklinoval na jedné straně k humorným zkratkám a na druhé k abstraktním tématům, na albu Beztíže je – doslova i obrazně – zase doma v Jeseníkách. „Mám barák, po Němcích/ Jednou vezmu benzín/ a celý to zapálím“, zpívá v nejřinčivější písni alba Kdo seje vítr a posluchač, který s Priessnitz postupně stárnul, si uvědomí, že kruh se uzavřel: rebel, který v mládí utekl z venkova do města, se na stáří vrátil zpátky na venkov. Švejdík sice navazuje na to, s čím s kapelou před čtvrtstoletím začínal, ale dělá to bez zbytečných slov a s větším nadhledem. Do jeho intimníchFoto ČTK vzpomínek či „příběhů z konce světa“ se vkrádá skepse, pramenící ze stárnutí, pocitu postupného odcházení a „vědomí konce“: „Kdosi mi říkal/ cosi mi říkal/ Že už to mám spočítaný…“ (Kdosi mi říkal). Stejně se proměnily se i jeho texty s milostnou tematikou. Zatímco v nejkřehčí a nejbolestnější písni Na poli zpívá o tom, co je pryč a už se nedá nijak vrátit, ve skočné erotické „odrhovačce“ Žena, která může vzdáleně připomenout legendární Záda od Hudby Praha, volí sebeironický nadhled. „Když jsem ji viděl, viděl naposled/ To bylo dobrý, to jsem ještě žil/ Smála se mi, smála do očí/ Že jsem starý, abych radši šel… Jako celek je Beztíže mužné, vyrovnané album, které ocení především posluchač, který už má něco za sebou. Jinými slovy, jsou to Priessnitz pro starší a pokročilé.

Priessnitz, Beztíže, Supraphon 2016, 53:00

předchozí článek Všechny články další článek