Návrat do Café del Mar

Návrat o patnáct, dvacet let zpátky na ostrov Ibiza, do kavárny, kde jako rezidentní DJ pracoval José Padilla. Šestice nahrávek, které jsou i po letech překvapivě svěží. Pozoruhodná směs ambientní elektroniky, španělských rytmů a jazzu.  

Aby nedošlo k omylu, název Café del Mar je zavedenou značkou, která dobře se dobře prodává, takže je těžké ji opustit. Kompilace pod tímto názvem vycházely ještě nedávno. Pokud nepočítám různé odnože označené jako Aria nebo Chillhouse Mix, řadových Café del Mar vyšlo nejméně třináct. Řeč tu však bude výhradně o prvních šesti kompilacích, které dal v rozmezí let 1994-1999 dohromady neúnavný propagátor ambientní hudby José Padilla. Na rozdíl od řady nahrávek z 90. let, kdy to na scéně elektronické taneční hudby doslova vřelo, je hudba z Café del Mar opojná i dnes. I když řadu jmen, jež se na kompilacích objevila, nenávratně odvál čas, krásná hudba zůstala. Kdo ještě dnes zná Levitation, 4 Wings nebo Afterlife? Ale co na tom, že někdo udělá pár krásných nahrávek a pak se po něm slehne zem?

Café del Mar sice vychází z konceptu ambientní (vůkolní) hudby, která zvukem jen vyplňuje prostor, ale od východisek zakladatele žánru Briana Ena je už hodně vzdálená. Není divu, vždyť za dvacet let od vydání Music for Airport (1978) se elektronická hudba díky prudkému rozmachu počítačů, ale hlavně změnou hudebního přístupu úplně změnila. Ambientní hudba 90. let už nechce jen vyplňovat prostor, ale chce také bavit. Je to hudba mnohem eklektičtější, vřelejší a přístupnější; je to hudba, u níž se dá relaxovat i meditovat. A místy dokonce i tancovat!

José Padilla v Café del Mar na Ibize působil od roku 1991 jako DJ; mohl si proto mnohokrát vyzkoušet, jaká hudba na konci horkého dne nejlépe „funguje“. Jako křehký člověk s dobrým hudebním vkusem však nešel jen po tom, co „právě letělo“. První kompilace, která obsahuje nejvíc známých jmen, namátkou Underworld, Sabres Of Paradise, Williama Orbita nebo Leftfield, tomuto tvrzení sice  trochu odporuje, ale uvedením řady jmen z okraje scény zároveň potvrzuje Padillovy „hledačské“ ambice.

Café del Mar je ve své rané fázi nápaditým amalgámem krásných skladeb z různých hudebních žánrů. I když nejvíc prostoru tu pochopitelně mají skladby z tehdejšího tzv. ambientního techna, Padilla je umně kombinuje s křehkými skladbami ze sféry jazzu, flamenka i moderní vážné hudby. Všimněte si, jak krásně do Café del Mar Vol.1 zapadá skladba Music for Found Harmonium těžko zařaditelné skupiny Penguin Café Orchestra z roku 1984: je úžasné, jak tato kapela o celých dvacet let předběhla dobu. Všimněte si „latiny“ v podání Paca de Lucía a Marka Antoina na Café del Mar Vol.2, nebo křišťálově krásných tónů kytary Pata Methenyho ve skladbě Sueño Con México na Café del Mar Vol. 3, která se poprvé objevila na Methenyho albu New Chauatauqua z roku 1979. A tak by se dalo pokračovat.

Jak je možné, že k sobě tak krásně pasují skladby z různých žánrů a z různých období? Vysvětlení je nasnadě: elektronická ambientní hudba 90. let je značně eklektická; vstřebává do sebe vlivy jazzu, world music i minimalismu, což ji obohacuje a dodává hloubku. Ne, v Café del Mar opravdu nejsme na techno party: jsme v klubu o patro výš.

Kompilace Café del MarKompilace Café del Mar, které uspořádal José Padilla, obsahují hudbu svým způsobem univerzální. Může je soustředěně poslouchat člověk s vytříbeným hudebním vkusem, ale můžete je pustit svým starým rodičům, které již všechno dnešní popuzuje; dokonce neurazí ani vaše sotva dospělé děti. Když jsem pátý díl – ten je mimochodem nejemotivnější – pustil jako kulisu k hovoru, jeden z přátel, i když se v podobné muzice vůbec nevyzná, mezi řečí poznamenal: „Krásná muzika.“ Aniž si to uvědomil, uhodil hřebíček přesně na hlavičku. „Bella Musica“ je totiž přesně to, co Padilla vždy hledal; je to i název  Padillových kompilací z pozdější doby, kdy otěže v Café del Mar již převzali jiní.

Po stránce hudební je Padillova série vzácně soudržná a vyrovnaná. Pokud by někdo přece jen chtěl porovnávat, pak „trojka“ je hudebně nejprogresivnější, „pětka“ emocionálně nejvypjatější a na „šestce“ se začíná projevovat jistá pompéznost, příznačná pro díly z pozdějších let. José Padilla se zapsal především jako zručný kompilátor ambientní hudby. I když na některé díly přispíval vlastními náladovými skladbami, jeho vlastní alba, ať už Navigator (1998) nebo Souvenirs (2001), tak strhující jako Café del Mar nejsou.

José Padilla vydával kompilace „krásné muziky“ i své autorské nahrávky i později. I když již trochu zestárl, „hraje“ prý kdesi na pláži v jižní Itálii i dnes.

Jeho jméno však je navždy spojené především s Café del Mar.

Všechny články další článek