Nahrávky roku 2012

V roce 2012 vydala nová alba celá řada písničkářů, kteří jsou již považováni za klasiky svého žánru. Namátkou zmiňme Boba Dylana s albem Tempest, Patti Smith s albem Banga, Leonarda Cohena s Old Ideas, Neila Younga s Psychedelic Pill nebo Johna Calea s Shifty Adventures in Nookie Wood. Když připočteme znamenitá alba "letitých" kapel Tindersticks a Lambchop, můžeme nám rok 2012 na světové scéně připadat jako rok nové mízy klasiků. Na české scéně došlo k jinému pozoruhodnému jevu: vyrojilo se hned několik intimních písničkových alb s velmi současným zvukem, v němž se zcela přirozeně mísí akustické nástroje s elektronikou.

I když alba výše zmíněných rockových a folkových klasiků mají (až na výjimky) standardně vysokou úroveň, albem roku je pro mě jednoznačně Kill For Love seattleské kapely Chromatics, které velmi pozoruhodným způsobem spojuje odkaz klasiků (zejména Velvet Underground a Neila Younga) s postpunkovou melancholií (Joy Division, New Order) a elektronikou. Chromatics dokáží udělat skvělou taneční písničku stejně jako osobitou coververzi klasiků, ale nejen to: je to kapela, která se nebojí ani experimentovat se zvukem. Jejich téměř osmdesátiminutové(!) album Kill For Love sice působí na první poslech chladně, ale ve skutečnosti je plné tlumených a skrývaných emocí. Silně emotivní jsou i zralá alba zmíněných Tindersticks (The Something Rain) a Lambchop (Mr. M), která se řadí k jejich nejlepším počinům. 

Na české scéně se objevilo hned několik introvertních alb s hudbou na pomezí folku, rocku a elektronického ambientu. Oceňovaný Boris Carloff s albem The Escapist je jakýmsi českým Davidem Sylvianem: sluší mu to víc v jednodušších rytmičtějších skladbách než v panychidách s rozmáchlým aranžmá. Zatímco album Piano Mikoláše Růžičky přináší ještě introvertnější podobu (anglicky zpívané) písničky s elekroakustickým doprovodem, Kubatkův Krasohled je naopak nahrávkou veskrze optimistickou, hravou a zvukově vynalézavou. Ovšem ani jeden z počinů zmíněné trojice se nedá srovnávat s novým albem skupiny Umakart Vlci ve dveřích, plném přímočarých neokázalých písní, v nichž není místo pro hlubokomyslná gesta a zbytečná slova. Síla alba spočívá i v českých textech, jež mají, jak je u Umakartu zvykem, k optimismu daleko: "Nic není, jak má bejt, a nebude to lepší..." Vlci ve dveřích jsou působiví i díky svému vnitřnímu paradoxu: muzikanti tu sice hrají smutné, melancholické písničky s bezvýchodnými texty, ale dělají to s obrovskou radostí! 

P. S. Dva tipy pro fajnšmekry:

1/ Recomposed by Max Richter: Vivaldi's Four Seasons

Krásné album Maxe Richtera, které vzniklo jako rekompozice Vivaldiho Čtyř ročních období: Richter Vivaldiho "rozebral" na kousky a pak zase poskládal tak, aby vzniklo album, které Vivaldiho ctí, ale zároveň do jeho hudby pouští svěží vítr. Výsledek ocení nejen znalci vážné hudby (pokud nejsou zapšklí a nechtějí o ničem novém ani slyšet), ale hlavně posluchači současné elektronické a ambientní hudby. Neskutečné housle Daniela Hopea! Nic pompézního jako české Vivaldiano!

2/ Múm: Early Birds

Nedoceněná kompilace dosud nevydaných skladeb z raného období (1998-2000) islandské elektronické skupiny Múm. Hudební skici, nahodilé nápady, rarity a skladby nezařazené na první alba Múm tvoří překvapivě kompaktní a invenční celek. Ze skladeb, které byly z řadových alb patrně vyřazeny jako "málo progresivní", čiší nejen radost z hudby, ale místy doslova rozvernost!

Všechny články další článek