Mezi mužem a ženou, nebem a zemí, popem a avantgardou

Původem britská zpěvačka Anohni patří mezi nejpozoruhodnější postavy současné hudební scény. Po šesti albech (čtyřech řadových, živém a filmovém soundtracku) se skupinou Antony and the Johnsons, v níž vystupovala jako frontman Antony Hegarty, vydala sólové album Hopelessness. Zároveň se změnou identity se výrazně změnil i její hudební styl. Hopelessness má mnohem současnější elektronický zvuk i mnohem přímočařejší texty než písně Antony and the Johnsons; je to pestrá kolekce různorodých písní, která až překvapivě dobře drží pohromadě. Komornímu písničkaření Antony and the Johnsons jako mávnutím proutku přibyly drápy a ostré hrany: v Americe žijící Anohni ve svých písních zobrazuje odpudivou společnost, z níž se vytratila nejen svoboda, ale i zdravý rozum; pokrytectví mocných, kteří ztratili veškeré ideály a touží zabezpečit jen sami sebe, už přesáhlo všechny meze. Úvodní Dromb Bomb Me zachycuje spoušť, kterou nadělaly americké bezpilotní bombardéry, píseň Obama, která připomíná buddhistickou modlitbu, reflektuje zklamání z vlády Baracka Obamy, Watch Me se zabývá fízlováním, které prostoupilo celou západní společnost a před nímž již není úniku. Anohni prostě došla trpělivost: na jedné straně sice cítí beznaděj (hopelessness), na druhé však také palčivou potřebu něco udělat. Jak na to? Krásnou hudbou se štiplavými, přesně zacílenými texty!

Anohni v mládí obdivovala – samozřejmě kromě jiných – průkopníky syntezátorového popu Soft Cell.  V roce 1981, kdy progresivní duo ve složení Marc Almond/Dave Ball vydalo své první (a mimochodem nikdy nepřekonané) LP Non-Stop Erotic Cabaret, jí bylo pouhých deset let. Zvuk Soft Cell a frázování Marka Almonda jako by se jí však zaryly hluboko pod kůži, kde je po více než třiceti letech zase objevila – stačí si poslechnout pomalejší písně jako I Don´t Love You Anymore nebo Crisis. Paradoxní je, že i když se Anohni v poslední době cítí jako žena, barvou svého hlasu připomíná muže víc než někdejší Antony Hegarty. Zatímco frázováním může v pomalejších písních připomenout již zmíněného Marka Almonda, klouzavou intonací pak Bryana Ferryho ještě předtím, než se z něj stal beznadějně nudný seladon. A když už jsme v hudebním pravěku: naříkavým zpěvem ve Violent Men Anohni připomíná Roberta Wyatta!

Zmíněné paralely však neznamenají, že by Hopelessness bylo hudební retro: právě naopak, album má díky dvěma přizvaným tvůrcům elektronické hudby velmi současný zvuk. První z nich – Daniel Lopatin – je známý jako Oneohtrix Point Never; druhý – Ross Birchard – se na poli elektronické taneční hudby zavedl pod jménem Hudson Mohawke. Mohawke do písní vnesl energii, dynamiku a místy až taneční rytmy; zároveň projevil až překvapivý smysl pro silné melodie a umně zužitkoval i zpěvaččinu pověstnou melancholii. Mohawke je nejen autorem nejchytlavější písně alba Execution s krásnou basovou linku, ale i již zmíněné Dromb Bomb Me s drásavým Anohniným textem a přímočaře popové Why Did You Separate Me From the Earth? Vrcholem jeho hudební vynalézavosti je však Watch Me, v níž Anohni svým příznačným způsobem kříží osobní téma se společenským. Naproti tomu Oneohtrix Point Never do projektu vnesl spíš disonantní, experimentální prvky: monotonii (Obama), rozpitý zvuk (Violent Men) i zborcené, disharmonické tóny (Hopelessness). Nikdy však nezašel za hranici, která by narušila celistvost alba. Pod nejhutnější skladby alba 4 Degrees a Crisis se podepsali producenti oba. Nelze nezmínit, že druhá ze zmíněných písní vygraduje do krásného syntezátorového finále, které do alba vpustí pořádnou dávku světla! Ale to už jsme u druhého paradoxu alba: kromě mužského zabarvení zpěvaččina hlasu je paradoxní i to, že nahrávka, která reflektuje špínu současného světa, není nijak přehnaně depresivní. Naopak, vycizelované Hopelessness je ve svých vrcholech až nadpozemsky krásné, takže posluchači přináší mnoho radosti a chuti do života!

Anohni, Hopelessness, Secretly Canadian, 2016,  41:37 minut

předchozí článek Všechny články další článek