Hudba jako hra: zvuková alchymie Paula Kalkbrennera

Paul Kalkbrenner je považován za jednoho z nejlepších současných DJ´s. Bývá řazen hned do několika odnoží techna zároveň. Na jeho skladby se dá tancovat, mohou sloužit i jako kulisa. Jeho alba jsou však tak dobrá, že náročného posluchače potěší i při soustředěném „domácím“ poslechu.

Německo bylo a stále je dobrou líhní elektronické hudby. Platilo to před čtyřiceti lety stejně jako dnes. Když před čtyřiceti lety vydali němečtí průkopníci „vesmírné“ hudby Tangerine Dream dvojalbum Zeit se čtyřmi dlouhými skladbami na pomezí elektronické a moderní vážné hudby, měli ještě dva roky do průlomové Phaedry (1974). Když o třicet let později vydal stejnojmenné album (Zeit, 2004) berlínský DJ Paul Kalkbrenner, v některých skladbách se archaickým zvukem k analogovým syntezátorům Tangerine Dream přihlásil. Stačí si pozorně poslechnout skladbu Unterton, zvukovou miniaturu Mein Zipperlein anebo poskočit do současnosti ke skladbě Gutes Nitzwerk z aktuálního alba Icke Wieder (2011).  

Co se však změnilo, je doba. Vesmírné symfonie již dávno ustoupily do pozadí, nezbytnou součástí dnešní elektronické hudby je tep, který skladby pohání neodbytně vpřed. Když se Tangerine Dream začali opakovat a v bezradnosti se do svých skladeb „tep“ moderní doby pokusili implantovat, neuspěli. Pro Paula Kalkbrennera, který od mladých let hrával v Lipsku a později v Berlíně jako DJ, je repetitivní beat přirozenou věcí, jakýmsi základem, na němž staví a který následně obaluje pavučinou syntetických zvuků. Hudba Paula Kalkbrennera je na rozdíl od klasiků německé elektronické hudby ve své podstatě lehká a zábavná; jeho skladby se dají poslouchat i jako kulisa. Zmíněný Zeit může dokonce posloužit i jako „diskrétní“ hudba tiše znějící z vedlejšího pokoje.

Ranými alby Self (2004) a Zeit (2004) Kalkbrenner sám sobě nasadil dost vysokou laťku. Zeit je kompaktní, jednolité album bez agresivnějších momentů, na němž se střídají delší kompozice se sotva minutovými záznamy nahodilých motivů. Self je naproti tomu pestré album, na němž Kalkbrenner využívá různá tempa a skladby „polidšťuje“ lidským hlasem. Z tohoto alba pocházejí dvě mimořádné skladby, které byly později upraveny pro soundtrack k filmu Berlin Calling: Castanets a Queer Fellow. Zatímco Castanets je v podstatě hluková kompozice, která zní, jako by se zasekla vinylová deska, ale přesto je libozvučná a žene se vpřed jako transkontinentální expres, Queer Fellow je nervním pletivem elektronických zvuků, dráždivou a dobrodružnou hrou s rytmem a zvukem.

V tragikomedii režiséra Hannese Stöhra Berlin Calling si  Paul Kalkbrenner zahrál i hlavní roli. Přes  snahu o autentičnost vyznívá příběh o drogové závislosti muzikanta  přece jen trochu infantilně. Filmový soundtrack však působí celistvě a může být právem považován za plnohodnotné album. Nic na tom nemění ani fakt, že se tu objevují starší skladby z Kalkbrennerových předchozích alb nebo EP desek, ani to, že obsahuje hit Sky and Sand, na němž má významný podíl Paulův bratr Fritz Kalkbrenner. Perlou soundtracku je pětiminutová „náladovka“  Azure, která začíná opakujícím se basovým motivem, k němuž se postupně připojují perkuse a bicí. Kalkbrenner v této skladbě hraje s posluchačem rafinovanou hru: když se v polovině skladby ostatní „nástroje“ náhle ztiší a zazní melodický motiv elektronicky „zdeformované“ kytary, posluchač podvědomě doufá, že se bude opakovat. Čeká však marně, zazní jen několik letmých názvuků.

Poslední album Paula Kalkbrennera Icke Wieder (2011) se od předchozích liší „polidštěnějším“ zvukem. Vedle mnoha syntetických zvuků tu slyšíme drnkající kytary, varhany nebo elektrické piano. Po stránce instrumentace je to Kalkbrennerovo nejpropracovanější album. Využitím kytary některé pasáže alba (stejně jako skladba Aaron z předchozího soundtracku) připomenou starší práce Viniho Reillyho a jeho kapely Durutti Column; Kalkbrenner však vychází z techna, takže se rozdíl od Reillyho zvukomalebných ploch jeho skladby ženou stále kupředu. Album obsahuje deset skladeb: prvních pět patří k tomu nejlepšímu, co kdy Kalkbrenner nahrál. Album vrcholí přesně v polovině překvapivě rozvernou „písničkou“ Kleines Bubu, jakousi etudou pro „basový buben, perkuse a violu“. Potom jako by se Kalkbrenner zalekl své rozjuchané hravosti a raději se vrací k temnějšímu a monotónnějšímu soundu svých počátků.

Paul Kalkbrenner je zvukový alchymista, který se skládáním dobře baví. Z jeho skladeb proto prýští pozitivní energie; při poslechu těch nejlepších doslova mrazí v zádech.

Všechny články další článek