Písně a jejich texty (5.): Opýšemé inaší

Dan Bárta umí s hudbou stárnout: z bláznivého rockera se po třicítce proměnil v nejoriginálnějšího českého písničkáře. Podařilo se mu to, co je v našich končinách nevídané – s náročnými písněmi s jazzovým nádechem dokázal zaujmout vnímavé posluchače všech věkových kategorií. Závěrečná píseň jeho posledního alba Maratonika Opýšemé inaší je jeho uměleckou konfesí, vyznáním, které dobře vystihuje to, co dělá Bártu Bártou.

 

Co se ode mne žádá?

Ať zazní prostá píseň

Ideálně ať má i jednoduchou stavbu

V ní jasný rým

 

Už úvodní verše písně Opýšemé inaší vyslovují klasické dilema osobitých umělců: zůstat svůj, anebo vyjít publiku vstříc? A kam až, aby se sám sobě nezpronevěřil ? Vždyť Dan Bárta nepochybně má to, čemu se odpudivě říká „komerční potenciál“. Nemohl se snad po Jesus Christ Superstar stát jednou z největších českých muzikálových hvězd? A co kdyby k tomu sem tam složil „prostou píseň“ typu On My Head z populárních Snowboarďáků? Jen opravdu silná osobnost dokáže těmto nástrahám odolat a jít si dál za svým. Opýšemé inaší však přináší i mnoho dalších otázek. Například:

 

Které z mých tónů a slov nutné jsou?

 

Bárta tu nepochybně naráží na nepochopení některých svých dřívějších textů. Pokud si přečtete knihu rozhovorů, které vedl po mailu s publicistou Petrem Skočdopolem, zjistíte, že tam na mnoha stranách řeší to, co v textu Opýšemé inaší vysloví v několika verších. Zjistíte i to, jak je zranitelný a jak těžce se vyrovnává s nepochopením. Když před léty nejmenovaný publicista napsal, že jako autor textů jen klade slova za sebe tak, jak mu přijdou na mysl, dotknul se ho víc, než by se mohlo zdát. Posluchač však nemusí rozumět všem skrytým významům, obrazům a asociacím. Je na něm, zda v písňových textech hledá hlubší sdělení, považuje je za hru se slovy anebo zpěvákův hlas vnímá jen jako další hudební nástroj. Důležité je, jak ostatně zmiňuje i ve své knížce, že mu posluchač věří: „Mi je taky celkem jedno, co zpívá Bona nebo Gilberto, jen vlastně z jejich interpretace poznávám, že oni to vědí, co říkají. A já jim důvěřuju skrz jejich přednes. I podle struktury té melodie. Vždyť melodie je rozměrem textu.“ (Žvaniti fér, s. 157). A tak to má nepochybně celá řada posluchačů s Danem Bártou.

 

Jaké z mých tónů a slov lepší je zapomenout v míru s tím, že

přijímám, že doma si sám můžeš zpívat a já před sebou jen

se předvádět bych měl?

 

Srovnáním pěti studiových alb Dana Bárty & Illustratosphere se dá dojít k závěru, že pátá Maratonika je jeho albem nejkřehčím a hudebně i textově nejsrozumitelnějším; neztratilo nic z originality dřívějších nahrávek, jen je o něco intimnější a lidsky hřejivější. Je proto docela dobře možné, že dřívější kritické výtky, že „píše nesmysly“, nebyly úplně kontraproduktivní. Zmíněné verše jsou také klíčem k názvu písně. Bárta v nich zmiňuje pozérství a sklony k exhibicionismu, tak příznačné pro rockové hvězdy. V knížce Žvaniti fér zmiňuje i pýchu, která v jisté době cloumala i jím. (Pro všechny případy: Opýšemé inaší je bártovskou předělávkou příliš explicitního názvu O pýše mé i naší.) Na Maratonice je Bárta pokornější a lidsky vyzrálejší než dřív, ale tvrdohlavost rozhodně neztratil:

 

Na viděnou, vážně díky, že nasloucháš – a odměnou tvou

Nechť jsou píseň složitá a příběh spletitý

 

Zaplaťpánbu za to!

 

 

Dan Bárta & Illustratosphere, Maratonika, Taita Records, 2013

Dan Bárta & Petr Skočdopole, Žvaniti fér, Sebraná korespondence, Druhé město, Brno 2013

Všechny články další článek