Písně a jejich texty (2.): Vlci u dveří

Vlci u dveří: 1/ druhé album skupiny Umakart, 2/ titulní píseň tohoto alba, 3/ báseň Jana Těsnohlídka ml. ze sbírky Rakovina. Původně báseň, kterou si zpěvák Umakartu Jaromír Švejdík zjednodušil a upravil tak, aby se dala dobře zpívat. Text, který skvěle vystihuje existenciální tíseň člověka žijícího ve společnosti, která není tak svobodná, jak se navenek může zdát.

Druhá sbírka moravského básníka Jana Těsnohlídka ml. Rakovina (2011) se přímočarým způsobem pokouší pojmenovat nešvary dnešní společnosti, ve které „lidi na ulicích otvíraj a zavíraj pusy/ jako by mluvili ale/ neříkaj nic// přejedený a prázdný/ prázdný a přejedený// se míjej“. Těsnohlídek vidí ostře a neokorale lidskou lhostejnost a přízemnost, před níž není „kam utýct“.

O generaci mladší Těsnohlídek členy Umakartu zaujal na jednom z autorských čtení svým zápalem a vyhraněným postojem. Z Rakoviny si na své druhé album vybrali dva texty – Nebude to lepší (na albu pod názvem Ve 4 ráno) a Vlci u dveří. Nadhled a bohatší životní zkušenosti je při výběru ze sbírky neomylně vedly k textům méně proklamativním, výrazněji existenciálně laděným: „Tlustá čára za tím vším je kolejnice v zatáčce/ Položit se a zavřít oči.“ Text Ve 4 ráno se tedy vrací ke staré hamletovské otázce: „Radši jít spát anebo to aspoň zkusit“?

Vlci ve dveřích mají přece jen jiné vyznění. První dvě sloky zachycují tísnivé pocity člověka, který přichází do anonymity velkoměsta, nevyzná se v něm, neví, kde kdo bydlí, a nikoho nezajímá:

V tom městě ztratíš se
jako v lese
domy jako stromy
vysoký jsou

 ani nejde představit si
že od nich někdo má klíče
v tom městě ztratíš se
jako v lese…

Text však není zdaleka tak introspektivní, jak by se zpočátku mohlo zdát. Těsnohlídek sice v úvodních slokách působivým způsobem navozuje odlidštěnou atmosféru velkoměsta, ale pak jde nekompromisně k tomu, co ho odpuzuje nejvíc – k lidské zlobě, nenávisti, násilí a aroganci mocných.

Vlci u dveří mi jdou popřát dobrou noc
vlci u dveří přišli lhát a vypít pivo
vlci u dveří maj uniformy a černý boty
vlci u dveří jsou všude, není kam utýct

Kdo jsou ti „vlci u dveří“? Náckové, estébáci, vymahačské komando, exekutoři nebo je to celé jen obsese? Jsou to lidé v opravdových uniformách nebo nohsledi mocných v tmavých oblecích? Dosaďte si sami. Těsnohlídek není žurnalista, ale básník, který – ač byl nazván „radikálním realistou“ – nepodává jednoznačné výklady a řešení. I když je tu zřetelný odkaz k současnosti, nezapomínejme, že Vlci u dveří jsou původně básní, pro niž je  jistý stupeň mnohoznačnosti důležitý.

Z hudebního hlediska jsou Vlci u dveřích nejdůraznější a nejpřímočařejší skladbou na albu. Pětiapůlminutová písnička začíná zvuky klávesových nástrojů, poté se přidává kytara, basa, klavír a Švejdíkův hlas. Před koncem písničky, která je založená na změnách tempa a postupné gradaci, dostává prostor autor básně Jan Těsnohlídek. Básník své verše přednáší s naléhavou, mírně hysterickou dikcí a kapela ho při tom postupně téměř přehluší:

Klidně se můžeš schovat doprostřed pokoje
stejně se neschováš
přijde večer tma, přijde noc
a měsíc a hvězdy, ohňostroje
v tom bytě, v poli s kukuřicí
a ve skalách
můžeš si sednout na pařez
a koukat se kolem sebe
můžeš se schovat do skříně
klidně se můžeš schovat i doprostřed pokoje
stejně tě najdou.

Stejně tě najdou…

Nejpůsobivější pasáž písně přichází ve chvíli, kdy si od něj slova „stejně tě najdou“ přebírá zpěvák Jaromír Švejdík: marnost a skepse z tohoto okamžiku přímo čiší. V tu chvíli se dá dobře pochopit, proč si kapela Vlky u dveří na své album vybrala. Když člověku táhne padesátka, nebývá už buřič ani rebel, zato o životě už každopádně něco ví…

 

Umakart, Vlci u dveří, Supraphon, 2012

Jan Těsnohlídek ml., Rakovina, vydal Jan Těsnohlídek – JT´s nakladatelství, Krucemburk 2011

Všechny články další článek