Pink Floyd v Pompejích / David Gilmour v Pompejích

Celých pětačtyřicet let dělí záznam loňského koncertu Davida Gilmoura v pompejském amfiteátru od legendárního koncertu Pink Floyd Live at Pompeii, který zachytil kapelu nedlouho před celosvětovým úspěchem alba The Dark Side of the Moon. Oba dokumenty spojuje kromě Gilmoura jediná stejná skladba – One of These Days. Davidu Gilmourovi, nejmladšímu ze všech členů Pink Floyd, je na prvním záznamu pětadvacet let; na druhém je to životem ošlehaný sedmdesátiletý muž, sice mohutný, ale stále charismatický a hlavně – pořád ve výborné pěvecké i hráčské kondici.

1971: Pink Floyd v Pompejích

Dokumentární film režiséra Adriana Mabena s názvem Pink Floyd Live at Pompeii je známý ve třech verzích. Nejstarší z nich obsahuje pouze záznam vystoupení Pink Floyd v amfiteátru v Pompejích (1971), který byl později doplněný několika skladbami zahranými „naživo“ v pařížském studiu (na přelomu let 1971 a 1972). V dalších dvou verzích jsou písně doplněny záznamy rozhovorů z londýnského studia Abbey Road, kde Pink Floyd zrovna nahrávali své průlomové album The Dark Side of the Moon (záznam rozhovorů byl pořízen v lednu 1973). Pečeť definitivní verze však má ještě pozdější, tzv. režisérský střih – dokumentární film Pink Floyd živě v Pompejích o celkové délce 92 minut.

Mnohem důležitější než tato suchá fakta je skutečnost, že dokument zachycuje kapelu v okamžiku přerodu, v období tvůrčího zenitu – při práci na zásadním albu rockové historie The Dark Side of the Moon, jemuž se Pink Floyd ve stejné dekádě ještě dvakrát přiblíží, ale už nikdy je nepřekonají. První verze Pink Floyd v Pompejích obsahovala jen šest kompozic (sedm, pokud rozdělené Echoes považujete za dvě skladby), přičemž polovina z nich pocházela z tehdy aktuálního, velmi zdařilého alba Meddle (1971). Vedle již zmíněných Echoes jde o víceméně instrumentální „kus“ One of These Days a bizarní blues nazvané podle psa, který tu má jeden z hlavních vokálních partů. Zatímco na albu Meddle se píseň nazývá Seamus podle „zpívající“ kolie Stevea Marriotta, na záznamu z Pompejí dostala název podle účinkující fenky ruského vlkodava Mademoiselle Nobs. Touto bizarní bluesovou dvanáctkou Pink Floyd odlehčují vážnou atmosféru svého tehdejšího kosmicky laděného repertoáru, založeném na improvizaci a zvukovém hledačství, což platí zejména pro starší skladby, jimiž doplnili svůj výběr z Meddle – Watersovu Set the Control for the Heart of the Sun, kolektivní dílo A Saucerful of Secrets z druhého (stejnojmenného) alba kapely z roku 1968 a ukázkově gradující Careful with That Eugene z dvojalba Ummagumma (1969).

Adrian Maben samozřejmě nemohl vědět, že je přítomen vzniku zásadního alba rockové historie, ale nejspíš vytušil, že vznikající materiál předčí vše, co předtím zaznamenal v Pompejích a v Paříži. Je pochopitelné, že holá koncertní verze měla mnohem vlažnější ohlas než ta, v níž divák vidí vtipkující členy kapely a v pozadí rozhovorů slyší bublající syntezátor v On the Run, sborové vokály z Us and Them a důvěrně známé zvuky z písně Brain Damage. Ve filmu dobře působí i velmi neformální a v podstatě skromné vystupování členů kapely. Tehdejší atmosféru v kapele na jednom místě výstižně pojmenovává David Gilmour: „Máme mezi sebou skryté boje, ale naštěstí také stejný smysl pro humor.“ I když tyto „skryté“ boje v průběhu 70. let výrazně zesílí a v roce 1986 vyústí v odchod Rogera Waterse na sólovou dráhu, v tu chvíli před sebou mají tři skvělá alba (vedle The Dark Side of the Moon ještě Wish You Were Here a The Wall, Animals jsou výrazně slabší) a patnáct let společného vystupování v obřích arénách. V rozhovorech členové kapely také vyslovují pochybnost o smysluplnosti množství technického vybavení a „elektronických“ věciček.  I když jejich vybavení se s postupujícími léty dále rozrůstalo, naštěstí se dokázali držet své dávného kréda – „musíš to mít v hlavě, abys to dostal ven“. Jinými slovy, technika jim až na malé výjimky nesloužila k samoúčelným exhibicím, ale stala se především prostředníkem k vyjádření jejich myšlenek.

2016: David Gilmour v Pompejích

V červenci 2016, pětačtyřicet let od chvíle, kdy v prázdném amfiteátru vznikal Mabenův dokument Pink Floyd Live at Pompeii, se na stejné místo vrátil David Gilmour a se znamenitou doprovodnou kapelou tu odehrál dva koncerty pro zcela zaplněnou arénu. Záznam z koncertů vyšel na nejprve na dvojitém CD; dokumentární film z koncertu režírovaný Gavinem Elderem poté na DVD. Elderův film z koncertu měl v následujícím roce (13. září 2017) premiéru v kinech po celém světě včetně České republiky a vzbudil vesměs pozitivní ohlasy.

Téměř dvouhodinový záznam totiž není jen příjemným, povznášejícím zážitkem, ale hlavně dokonalým mixem profesionality, lidské vřelosti a radosti z hudby. David Gilmour je jako ostřílený matador dokonale nad věcí a nenechá nic náhodě. I když už dávno nehledá nevyšlapané cesty, jeho koncerty nejsou jen tristním omíláním starých hitů pro pamětníky, kteří před mnoha lety zamrzli v čase. Setlist jeho pompejských koncertů totiž obsahuje většinu písní z jeho posledního sólového alba Rattle That Lock, samozřejmě prostřídaný prověřenými hity z vrcholného období kapely. Dojde tak na Time i Money, Wish You Were Here i Shine on You Crazy Diamond a nakonec i na Run Like Hell a nezbytné Comfortably Numb. Zatímco jedinou spojnicí se „starými“ časy je již výše zmíněná píseň One of These Days, která sem mimochodem zvukem dobře zapadá, jedinou písničkou z éry Pink Floyd po odchodu Rogera Waterse je zdařilá verze High Hopes z alba Division Bell. Gilmour se v Pompejích obklopil vynikajícími muzikanty, kteří si dokáží snadno poradit s klasickými hity kapely i jeho novějšími písněmi. Jedinou výjimkou je silně emotivní skladba Ricka Wrighta Great Gig In the Sky, perla, jíž končila první strana vinylového The Dark Side Of the Moon. Píseň, v níž tehdy zazářila málo známá Clare Torry, totiž vznikla víceméně nahodilou improvizací, do které zpěvačka dala doslova celou svou duši. To samozřejmě snadno napodobit nejde, a tak, i když doprovodná zpěvačka z Gilmourovy kapely dělá, co může, výsledek působí dost nevěrohodně. Celkový dojem to však nezkazí: Gilmour je pan Muzikant, pro něhož je hudba stále synonymem života.

 

Pink Floyd Live at Pompeii, director´s cut, režie Adrian Maben, Belgie/Západní Německo/Francie, 1972, 92 minut

David Gilmour Live at Pompeii, režie Gavin Elder, Velká Británie, 2017, 114 minut

předchozí článek Všechny články