Na hranici kýče (9): Pak otevřte všechna okna

Seriál o emotivních písních, které balancují na hraně kýče. Další v pořadí dojemná hudební „skladbička“ Pak otevřte všechna okna z druhého alba krnovských Bratří Orffů Šero, které má díkybohu – alespoň mezi zasvěcenými – mimořádný ohlas.

Krnovští Bratři Orffové jsou na české hudební scéně něčím zcela neobvyklým. Proč? Zaprvé, jako ceněná kapela pocházejí z „venkova“ vzdáleného od pražského či brněnského klubového života, zadruhé, postrádají jakékoli hvězdné ambice, zatřetí, jsou to muzikanti, kteří se hudbou neživí, ale „dělají“ ji pro radost, začtvrté, jsou to perfekcionalisté, kteří raději jdou do rizika, že na ně posluchači pozapomenou, než aby vydali polovičatou nahrávku, a nakonec zapáté, nedají se vtěsnat do žádné z tradičních žánrových škatulek jako je folk nebo rock. Souzní spíš se současnými světovými písničkáři, pro něž je příznačné zachování písňové struktury s nepravidelnými, ale výraznými refrény, fantazie, zvuková vynalézavost a střídmé užití elektroniky.

Druhé album Bratří Orffů Šero vyšlo dlouhých osm let po debutovém Bingriwingri (2005). I když i na Šeru jsou Bratři Orffové snadno rozeznatelní díky nenapodobitelnému rukopisu Ivana Gajdoše, který se opět postaral o velkou většinu písní jako autor, zpěvák a multiinstrumentalista, album je nyní přece jen pestřejší a zvukově bohatší.

Pak otevřte všechna okna je druhou nejkratší (necelé tři minuty) a především nejstřídměji zaranžovanou (Ivan Gajdoš – piano, David Straka – mellotron, philicorda a kytary) písní na albu; vévodí jí Gajdošův hlas a zvuk kláves podobný flašinetu. Pak otevřte všechna okna je však také nejosobnější a nejintimnější skladbou alba. Zatímco Vymazán je koncentrovaným obrazem samoty, Pak otevřte všechna okna se dotýká představy vlastního konce. Nenápadná písnička vychází z několika prostých, ale zároveň velmi působivých básnických obrazů.

Zůstane tu jen má holka

taky přítel, když jsme byli ještě mladí,

jedna židle pro Ježíše a pár andělů.

Pak otevřete všechna okna a ukažte cestu slunci,

větru nechte moje vlasy, ať je učesá.

Ivan Gajdoš tu rozvíjí svůj obraz smutku a samoty z písně Vymazán a ptá se: Co se stane, když odejde samotář, který si během života moc přátel „nenadělal“? Zůstane tu jeho „holka“, přítel z mládí a pár písniček, které složil… Je to málo? Je to hodně? Zahraj ty písně a zjistíš, jaký jsem ve skutečnosti byl!

Teď poslouchej, kamaráde, vezmi moji mrtvou ruku,

stiskni ji a řekni sbohem, odpusť, že jsi sám.

Zapal všechny svíčky kolem a začni hrát moje písně,

já ti teďka dávám sebe, já ti dávám dávám svoje oči – koukej…

Zbývá zatlačit oči a otevřít okna, aby duše mohla opustit tělo a vylétnout vzhůru. Na rozdíl od starořeckého zvyku, kdy se dbá, aby duše mohla pokojně odejít, ale pak se hlídkuje před dveřmi, aby se mrtvý nemohl vrátit zpátky, Gajdošův text končí krásným obrazem splynutí člověka s přírodou: „Mrtví taky pláčou, jejich slzy najdeš v dešti… “

Nejvíc je mi ale líto, žes tu po mně zůstala ty,

tak mi prosím zatlač oči, abych neplakal.

To víš, mrtví taky pláčou, jejich slzy najdeš v dešti

a až zase bude pršet, poznáš, že tu jsem…

Pokud jsou „nejsmutnější písničkou" světové pop music Roads z alba Roseland In NYC Live bristolských Portishead, Gajdošova dojemná písňová miniatura Pak otevřte všechna okna rozhodně aspiruje na „nejsmutnější písničku" české hudební produkce. Přinejmenším je dost patetická na to, aby při jejím poslechu vyhrkly slzy. Gajdoš se sice dostává na samou hranici kýče, ale dokáže se bezpečně udržet na té správné straně…

Všechny články další článek