Na hranici kýče (7): Into The Black

Seriál o emotivních písních, které balancují na hraně kýče. Proslulá písnička Neila Younga Hey, Hey, My, My (Into The Black) z jeho pětatřicet let starého alba Rust Never Sleeps ve velmi citlivé úpravě seattleských Chromatics. Hey, Hey, My, My sice předělal už kdekdo, ale verze Chromatics udivuje tím, že na jedné straně ctí originál, na druhé je velmi, velmi současná.   

Chromatics jsou pověstní svým úsporným až minimalistickým zvukem, silnými, ale navenek tlumenými emocemi i tím, že na svá alba zařazují předělávky „vykopávek“ ze 70. a 80. let minulého století. Na jejich předposledním albu Night Drive (2007) se tak objevila nervní podoba hitu Kate Bush Running Up That Hill z roku 1985; aktuální album Kill For Love (2012) otevírá Youngova Into The Black, pozoruhodná i temným textem, který se brzy stal rockovou mantrou. Verše it's better to burn out/ than to fade away (lepší je vyhořet, než vyhasnout) se staly krédem, které doslova a do písmene prožil – kromě řady jiných – Kurt Cobain.

Into The Black se skutečně zpočátku tváří jako dokonalá kopie originálu: do konce první minuty by se pod ní podepsali i skalní „folkaři“, vzápětí by však od ní nejspíš dali ruce pryč. V tu chvíli se totiž písnička začíná proměňovat: napřed se nenápadně, téměř cudně objeví strojový rytmus, poté další vrstvy syntezátorů, které – při zachování křehkosti skladby – získávají postupně vrch. Pokud někdo tuto skladbu vnímá jako svár starého s novým, nejspíš také dopředu tuší, jak tento souboj dopadne: závěrečným strojovým klapotem bez zřetelné přítomnosti člověka!

Melancholická Into The Black přenesená do 21. století dobře zapadá do ponuré a smutné nálady alba Kill For Love. Chromatics se na něm zjevně inspirují britským postpunkem přelomu 70. a 80. let minulého století – v první řadě Joy Division a jejich pozdější mutací nazvanou New Order. Když se 18. května 1980 ve svém domě oběsil zpěvák Joy Division Ian Curtis, jako by se v hudbě cosi zlomilo: bývalí spoluhráči Hook a Albrecht (později Sumner) založili zmíněné New Order a po počátečním zaváhání na albu Movement do své hudby pustili mnohem více barev, světla a optimismu. Dobře to dokládá už jejich druhé album Power, Corruption & Lies z roku 1983, na němž se kříží punková energie s novoromantickým patosem.  

Chromatics jsou dobrým dokladem tvrzení Neila Younga, že „rock´n´roll nikdy nezemře“. Co na tom, že v jejich hudbě už není ani za mák rebelie a generačního protestu? Důležitá nejsou gesta, ale hudba. Samozřejmě, že hudba, kterou hrají Chromatics, není pro každého – vyžaduje totiž poučeného a senzitivního posluchače. O tom, že je krásná, však není pochyb.

Všechny články další článek