Na hranici kýče (6): Svefn-G-Englar

Seriál o emotivních písních, které balancují na hraně kýče. Svefn-G-Englar je desetiminutová skladba z roku 1999, jíž se islandští Sigur Rós dotkli hvězd. I když později nahráli řadu pozoruhodných písní, křehkou Svefn-G-Englar už nepřekonali a podle všeho ani nepřekonají.

Island je krásná a opravdu zvláštní země: žije v ní jen něco málo přes tři sta tisíc lidí a mezi nimi tolik umělců! Stačí spočítat muzikanty, kteří přesáhli hranice ostrova: Sugarcubes, Björk, Gus Gus, Múm, Emiliana Torrini, Ólafur Arnalds… Islanďan Thórir, věčný student a neúspěšný spisovatel z knihy Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem tvrdí, že za všechno může slunce: …slunce (nám) diktuje kreativnost, protože dlouhodobej nedostatek slunečního svitu podporuje obrazotvornost a fantazii podobně jako LSD…  I když to zní podivně, nejspíš na tom něco bude.

Reykjavičtí Sigur Rós, které dal dohromady zpěvák Jon Thor Birgisson zvaný Jónsi, sice vstoupili na hudební scénu albem Von v roce 1997, ale do širšího povědomí se dostali až o dva roky později singlem Svefn-G-Englar a znamenitým albem s příznačným názvem Ágætis Byrjun (Dobrý start). V době, kdy jim bylo něco málo přes dvacet, svými křehkými, melancholickými písněmi s charakteristickým zvukem kláves a vazbící kytary, na niž Jónsi hraje smyčcem, začali „hovořit s anděly“. V jejich hudbě se tehdy opravdu objevilo něco nadpozemského – a v první řadě to platí pro píseň Svefn-G-Englar (Spící andělé).

Skladba, která má na albu přes deset minut, začíná šumem, z něhož se vzápětí vynoří zvuk varhan, který postupně zesiluje, přidává se basa, štětkami hrané bicí a nakonec vazbící kytara. Na začátku druhé minuty začne Jónsi svým nezaměnitelným falzetem zpívat o andělech v nás, krátkém zastavení na cestě a nutnosti jít dál; text prokládá snad nejtklivějším refrénem, který znám:  tiju u ú, tiju u ú… Skladba vyšla v době, kdy Sigur Rós ještě pracovali na vlastním jazyku, tzv. hopelandštině. Rozumět textu – či se jej pokoušet racionálně interpretovat – není třeba: hlas tu je v první řadě používán jako (hodně emotivní) hudební nástroj. Ve třetí minutě se přidává sbor, v šesté minutě píseň v hlučném přechodu vygraduje a vzápětí se vrací ke své původní melancholii. Od konce deváté minuty se Jónsiho hlas začíná vytrácet, až úplně mizí. Skladba končí šumem a změtí elektronických zvuků, které dělají za tichou meditací definitivní tečku. Vracíme se na zem.

V následujících letech Sigur Rós svůj zvuk prosvětlili a zprůzračnili; na albu Med Sud I Eyrum Vid Spilum Endalaust z roku 2008 se dokonce představili jako rocková kapela hrající kratší a rytmičtější skladby. Jako by však vytušili, že příklonem k rocku a popu ztrácejí to nejdůležitější ze své podstaty, na albu Valtari z roku 2012 se vrátili ke svým hudebním východiskům.

P. S. Dvě poznámky na závěr.

1/ K písni Svefn-G-Englar Sigur Rós spolu s režisérem Agustem Jacobssonem vytvořili pozoruhodný klip, v němž se na louce v andělských hábitech a s křídly pohybují lidé stižení Downovým syndromem.

2/  Po chvíli váhání a přehrabování se v regálu s klasickou hudbou jsem píseň Svefn-G-Englar vybral pro pohřeb v úzkém rodinném kruhu. K tiché vzpomínce a malé meditaci nad životem a smrtí se náramně hodí.

Všechny články další článek