Na hranici kýče (3): Pod křížem zůstaly ženy

Seriál o emotivních písních, které balancují na hraně kýče. Tentokrát píseň Pod křížem zůstaly ženy z alba Maska za maskou skupiny The Plastic People Of The Universe. Píseň, jíž se kapela vydala do končin čiré zvukové krásy.

Členové Plastic People mají za sebou opravdu pestrou minulost: od krátkých okamžiků na výsluní českého rocku konce 60. let, přes zákazy a kriminál v následujícím desetiletí, přátelství s Václavem Havlem a chvíle uznání po převratu. Plastic People si však zachovali tvůrčí kontinuitu a nikdy nepropadli pocitům vlastní důležitosti. Jejich zatím poslední studiové album Maska za maskou na jedné straně dále rozvíjí typický „plastikovský“ sound, na druhé přináší překvapivě melodické a zvukově emotivní pasáže. Zatímco řadu melodických nápadů lze připsat kytaristovi Joeovi Karafiátovi, křehkost pak Evě Turnové, která kromě baskytary a zpěvu na album přispěla třemi vlastními skladbami.

Píseň Pod křížem zůstaly ženy začíná meditativní overturou, v níž dominujícímu zvuku violoncella sekunduje klavír a kytara. Po necelé minutě začne Vratislav Brabenec hlubokým hlasem deklamovat svůj text na biblické téma: Nenarození slyší váš pláč/ ženy pod křížem/ to, co dříve se stalo/ před námi v hradbu roste/ a v narození je smrtelná křeč // Zdáli jen pohleď k vrchům konce/ spící se rozprchli/ a ženám dal Král své sliby/ aby porodily mysl pokornou…

To hudebně nejzajímavější však přichází na začátku třetí minuty. Těsně předtím, než Brabenec vysloví poslední verš („Pod křížem zůstaly ženy“), se ozve Janíčkův syntezátor a vyklene nádhernou melodii. S tou si potom – nad basou a bicími, které drží píseň pohromady – pohrávají Kabeš se svou violou a Karafiát s kytarou. Klávesy, smyčce a kytara si ji nejprve předávají, poté začnou hrát všechny jako v extázi najednou: skladba tak i se stále hlasitějšími bicími vygraduje až do krásného finále a pak náhle končí…

Na nahrávce této krásné písničky, kterou napsala Eva Turnová, se podílel violoncellista Josef Klíč. I bez něj však patří k vrcholům stávajícího koncertního programu Plastic People, ke šťastným okamžikům, kdy posluchači mrazí v zádech, k okamžikům šťastného vytržení z tohoto mrzkého světa.

Kapela hraje tak libozvučnou hudbu jako nikdy dříve. Pokud je podle někoho tato skladba kýčem, pak se dá říct jediné: tenhleten kýč je prostě krásný.

Všechny články další článek