Na hranici kýče (24): Still Smiling & Quiet Life

Blixa Bargeld je známý jako frontman německé industriální legendy Einstürzende Neubaten i jako dlouholetý člen Caveovy kapely Bad Seeds. Od roku 2010 však vydává také „sólová“ alba: první experimentální s Alvem Notou (Mimikry, 2010), další dvě písničková s italským multiinstrumentalistou Teho Teardem (Still Smiling, 2013, a Nerissimo, 2016), s nímž se před lety setkal při práci na hudbě pro italský thriller Tichý život režiséra Claudia Cupelliniho. Nejzajímavější z jmenovaných nahrávek je kolekce nostalgických písní s názvem Still Smilling, na níž se výrazně podílí i přizvaný Balanescu Quartet. Smyčce, které tu fungují jako melodický i rytmický nástroj, dodávají písním naléhavost i zvláštní napětí. Kromě jiných, vesměs zdařilých písní to platí i pro titulní Still Smiling, která je Bargeldovou velmi osobní zpovědí, monologem, v němž pětapadesátiletý zpěvák bilancuje svůj dosavadní život, všechna ta nedorozumění, neúspěchy, rozchody i návraty, prostě celý svůj dosavadní život, který mu připadal jako jízda na horské dráze – nejdřív nahoru a pak zase dolů, až na samé dno. Doprovod Bargeldovu civilnímu, mírně ochraptělému hlasu obstarává již zmíněný Balanescu Quartet. Výsledkem je píseň s výraznou rytmickou složkou – bez bicích a baskytary! – i s množstvím teskných, nostalgických tónů strunných nástrojů a varhan; i tak je v ní pořád dost prostoru pro Bargeldův hlas. Text písně je sice velmi osobní, ale skepsi a rezignaci se vyhýbá. Je vám mizerně? Zkuste se tomu zasmát: A někde tam v sobě / Se směju / Stále se směju // Směju se / Z hloubi své duše beztvaré / Tak jako tak se směju… To samozřejmě není nic nového, vždyť i v refrénu notoricky známé předělávky Reedovy Walk On The Walk Side v podání Pavla Bobka opakovaně zazní: Zkus se životu dál smát… Ovšem pozor, Bargeld je přece jen jiný kalibr. Stačí si poslechnout závěr Still Smiling, kde se dějí nečekané věci. Zaprvé, poslední refrén je velmi pozoruhodnou vokální kreací, v níž zpěvák chroptí a sípe jako by přicházela jeho poslední hodinka – něco takového se opravdu jen tak neslyší! A zadruhé, v úplném závěru se píseň po disonantní mezihře zlomí v hlukový fade-out, který je sice navenek ztišený, ale rozhodně nezapře „industriální“ minulost obou protagonistů.

Pokud byla Still Smiling Bargeldovou bilancí dosavadního života, pak melancholická Quiet Life na tuto bilanci přímo navazuje otázkou: co dál? A je v tom všechno: smutek ze stárnutí, úbytku sil i strach z vyhoření. Není čas od základu změnit život a začít znovu? Bargeld tu hlubokým hlasem, který připomíná Leonarda Cohena na jeho přelomovém albu I´m Your Man, zpívá: Možná, že teď / Možná, že teď přelstím svou minulost / Zahodím čísla, klíče / A všechny karty / Možná bych si mohl najít nenápadné bydlení / Na okraji nějakého města / Zahodím svou nedávnou minulost / Najdu si někoho jiného / A budu mít klidný život … Pokud však píseň doposloucháte až do posledního verše, zjistíte, že svůj odchod do hudebního důchodu rozhodně nepřipouští: Žádný klidný život/ Žádný klidný život pro mě/ Klidný život pro někoho/ Žádný klidný život pro mě…

Quiet Life má prapůvod ve zmíněném italském filmu. Z bouřliváka Bargelda se tu stal zpěvák neodolatelně tklivých písní a kolem jeho hlasu je ve sluchátkách slyšet teskné violoncello, zvonky, křehké tóny Teardovy kytary i táhlé doprovodné vokály. Píseň se tak dostává až na samou hranici kýče, ale noblesu při tom neztrácí. Delikátnost alba Still Smiling – společného díla dřívějších hudebních experimentátorů – dobře vystihl recenzent hudebního časopisu His Voice: „Stejně je ale zajímavé sledovat proces proměny mladých divochů ve vyzrálé elegány.“ To nepochybně je!

Blixa Bargeld & Teho Teardo, Still Smiling, Specula, 2013

předchozí článek Všechny články další článek