Na hranici kýče (22): Night And Day & On My Own

V Praze natrvalo usazený Angličan Adrian T. Bell je všestranně tvůrčí člověk: původně krajinný architekt, poté reklamní výtvarník a malíř, který se ve čtyřicítce víceméně náhodou stal zpěvákem rockové kapely Prostitutes a těsně před padesátkou začal nahrávat sólová alba. Tři roky po ceněném Different World přišel se zajímavou, ale méně vyrovnanou kolekcí nových skladeb s názvem Night and Day, na níž jsou i dvě pomalé, velmi emotivní písně – titulní nu-jazzová Night And Day a soulová On My Own. V těchto písních jako by Bell našel polohu, v níž může elegantně stárnout podobně jako Richard Hawley…

Píseň Night and Day je vrcholem stejnojmenného alba; stojí na Bellově příjemném basbarytonu, bezstarostně odsýpající rytmice, rozverném klavíru a rozdováděné flétně. Je to krásná letní písnička, která nezklame při domácím pozorném poslechu, ale ani v autě na dálnici nebo jako příjemná kulisa v kavárně. Neříkejte mi, že nahrát něco takového je snazší než složit nějakou pseudouměleckou slátaninu! Následující On My Own už nemá s rockem vůbec nic společného; frázováním, instrumentací, ale i nostalgickým zvukem harmoniky evokuje starší nahrávky Motownu. Jak je to dávno, co si Stevie Wonder před jméno dával přídomek „Little“? Půl století nebo víc?

Při poslechu celého alba je však zřejmé, že Adrian T. Bell rocku sbohem nedává. Zatímco Different World si nahrál sám s producentem Michaelem Rendallem, k nahrávání Night And Day si přizval řadu muzikantů, kteří poté vytvořili kapelu Sleeper Agents. Výsledkem je pestré, ale přece jen méně soudržné album, které navíc ztratilo samozřejmost a lehkou nostalgii debutu. Možná byl Adrian T. Bell málo zarputilý, a tak je výsledek zřejmým kompromisem mezi ním, producentem a přizvanými muzikanty, zejména sólovým kytaristou… Proč jsou vlastně na albu písně Blood On My Hands, Nothing Left To Say a Nobody Wants To Know, v nichž se opakují známá rocková a bluesrocková klišé? Aby rámovaly zdařilejší písně jako Night And Day, On My Own, I Cannot Hide, Don´t Tell A Soul nebo Three Coffees?

Bellovo debutové Different World v sobě mělo lehkost, kterou české kapely až na malé výjimky postrádají; byl to jakýsi úkrok stranou od běsnění s Prostitutes, ne úplně vzdálený kroku, který před lety udělal Frank Black směrem k country a blues na albu Honeycomb. Different World sice ctí osvědčené podoby rockového písničkářství, ale není tak stylově vyhraněné. Bell je autor s vlastním rukopisem, nikoho vědomě nenapodobuje, ale pozorný posluchač si ho snadno přiřadí k tak nesourodé směsce umělců jako jsou Mark Knopfler, Lambchop, National nebo Calexico. Překvapivě nejlépe mu sedí právě pomalé, posmutnělé písně; ty nejlepší ostatně daly názvy oběma jeho albům. Adrian T. Bell se po vydání druhého alba ocitl na složité křižovatce: na jedné straně se pokouší vymanit z rockových klišé, čímž ztrácí část dřívějších příznivců, na druhé straně to nedělá příliš důsledně, aby si neuzavřel cestu zpátky. Album Night And Day však kromě jiného dokládá, že jeho návraty k rock´n´rollu už nejsou úplně přesvědčivé. Co dál?  

 

Adrian T. Bell, Different World, Championship 2013

Adrian T. Bell, Night and Day, Championship, 2016

předchozí článek Všechny články další článek