Na hranici kýče (20): Fourth of July & Blue Bucket of Gold

Seriál o emotivních písních, které balancují na hranici kýče. Fourth of July a Blue Bucket of Gold, dvě niterné písně z velmi osobního alba písničkáře Sufjana Stevense Carrie & Lowell, jímž se vyrovnává se smrtí své matky Carrie. Fourth of July a Blue Bucket of Gold jsou nejintimnější písně, jaké dosud nahrál.

Na Carrie & Lowell se Sufjan Stevens vrací ke komornímu zvuku svých starších nahrávek Michigan a Seven Swans. Podobně jako Benji Marka Kozeleka, All Days Are Nights Rufuse Wainwrighta nebo Songs for Drella Lou Reeda a Johna Calea patří Carrie & Lowell k nahrávkám inspirovaných smrtí blízkého člověka. Smrt matky patří k životním předělům, k okamžikům, které vnímavým člověkem otřesou a donutí ho k přemýšlení nad životem i sebou samým. Kdo to zažil, dobře ví, o čem je řeč. Sufjan Stevens se s tím vyrovnal pozoruhodně sevřenou kolekcí křehkých písní s velmi osobními texty a citlivou instrumentací, v níž dominuje akustická kytara, klavír a střídmě využité elektronické nástroje. Celé album je prodchnuté nejen smutkem, ale i tichou krásou; jeho nadpozemská atmosféra může připomenout čtvrtstoletí staré legendární vystoupení Cowboy Junkies v torontském kostele –Trinity Session. Po zvukové stránce je Carrie & Lowell každopádně dokonalým protipólem předchozího snad až příliš pompézního Stevensova alba The Age of Adz.

Fourth of July je téměř pětiminutovým rozhovorem syna s umírající matkou. Píseň začíná vzdálenými hluky a šumy, pak se přidává piano, tlumené zvuky elektronických nástrojů a nakonec Stevensův hlas. Píseň je velmi smutná, ale přesto nevyznívá nijak depresivně – je to spíš dojemné než drásavé poslední rozloučení. Text písně je tříští vzpomínek, nezodpovězených otázek a pokusem najít novou rovnováhu. „Byla noc, když jsi zemřela, světluško moje/ Co bych měl říct, abych tě vzkřísil z mrtvých?“ ptá se Stevens s překvapivou něhou, protože se svou matkou Carrie – duševně nemocnou a závislou na alkoholu – neměl právě „čítankový“ vztah. Závěr fiktivního rozhovoru potom patří zemřelé matce, která dává synovi poslední ponaučení.

Můžeme se podívat na měsíc, má malá kachničko

Proč pláčeš?

Užívej co nejvíce života, dokud to jde

Dokud je světlo

 

Hodně toho namluvíš, můj malý jestřábe

Proč pláčeš?

Řekni, jak ses poučil z požárů v Tillamooke?

Nebo ze čtvrtého července?

Jednou všichni umřeme

Opakovaný závěrečný verš písně „We’re all gonna die“ se poté proměňuje v téměř minutovou očistnou litanii, v níž je kromě Stevensova naléhavého hlasu slyšet jen křehký zvuk piana a basový syntezátor. Pokud je Fourth Of July Stevensovou nejsmutnější písní, pak závěrečná, vcelku nenápadná Blue Bucket of Gold určitě patří k nejkrásnějším skladbám, které napsal. Oproti přímočaré Fourth of July má abstraktnější, hůře srozumitelný text i mnohem rafinovanější instrumentaci. Jednoduchý popěvek u piana se v polovině skladby promění v příval libozvučných tónů, jakousi hudbu sfér, v níž se mísí lidské hlasy s hřejivými zvuky elektronických nástrojů. Není divu, že právě Blue Bucket of Gold, která má na albu necelých pět minut, se naživo mění ve třináctiminutovou zvukovou smršť. Hudební chameleón Sufjan Stevens se v ní představuje v nové podobě – ubral slov a na city působí nezmenšenou silou jen a jen svou hudbou.

Album Carrie & Lowell určitě patří k nejlepším nahrávkám roku 2015 a spolu se Seven Swans a Illinois i k dosavadním vrcholům Sufjana Stevense.

 

Sufjan Stevens, Carrie & Lowell, Asthmatic Kitty, 2015, 43:35

předchozí článek Všechny články další článek