Seriál o emotivních písních, které balancují na hranici kýče. Lullaby moravské kapely Listolet stojí na emotivním projevu hostující zpěvačky Beaty Bocek a krásném zvuku trubky Martina Kučery. Skladba z loňského alba Listoletu Malý kluk dostala v letošním roce hutnější a elektroničtější podobu v remixu Borise Carloffa.
O Listoletu se sice píše jako o kapele hrající elektrofolk nebo dokonce trance folk, ale její hudba obvyklé hranice folkrocku nijak výrazně nepřekračuje. Druhé album je sice oproti eponymnímu debutu vyzrálejší, ale i tak mu pořád schází větší nadhled a zvuková originalita. Lullaby je z tohoto hlediska šťastným okamžikem v dosavadním směřování kapely. Jako by přítomnost hostující česko-polské písničkářky Beata Bocek kapelu vybudila k mimořádnému výkonu; výsledkem je do
nejmenšího detailu propracovaná hudební hříčka, která nemá na české scéně obdobu. Nezasvěcený posluchač by při jejím poslechu určitě netipoval, že hraje folkrocková kapela ze Západních Karpat.
Čtyřminutová Lullaby začíná zvukem natahovaného hracího strojku, podobně jako Kraftwerk nebo Playgroup svého času své skladby začínali zvukem startujícího motoru. Pak se ozve rytmický šepot, jaký známe i z nahrávek spřízněné kapely Zrní, libozvučné zvonky, jemné nervní bicí, housle, mandolína… V polovině druhé minuty skladbu zahustí výrazná basová linka a ozve se trubka Martina Kučery, která vzápětí uvolní prostor hlasu Beaty Bocek. Pozoruhodné je, že Lullaby je jediná písnička Listoletu zpívaná v angličtině: jednoduchého textu spočívajícího v několika nadhozených otázkách a odpovědích se v písni nejprve ujme frontman kapely Tomáš Háček a až poté jej nenapodobitelně parafrázuje Beata Bocek. Poslední minuta písně je libozvučnou dohrou s dominující trubkou, tak trochu ve stylu McCartneyho dvojpísně Uncle Albert/ Admiral Halsey z jeho dávného a velmi šťastného farmářského období…
Jak již bylo zmíněno, Lullaby je hudební hříčka dopracovaná do posledního detailu; důležitý je v ní doslova každý zvuk. Zvláštní pozornost zaslouží projev Beaty Bocek, posazený někam mezi sípání, dětské kňourání a milostné vzdechy. Beata Bocek zpívá ve výškách, které nedokáže vyzpívat, ale je to krásné; její hlas při tom působí živočišně a nadpozemsky zároveň. Svým způsobem patří mezi „nemocné“ hlasy, které tolik děsí ortodoxní příznivce opery, ale dokáží nadchnout posluchače bez předsudků. Velkou pozornost zaslouží i kreslený retroklip, který k Lullaby vytvořil Tomáš Háček s výtvarnicí Bárou Eisenhammerovou. V naivistickém příběhu o dvou vět
roplavcích se snadno zorientuje i posluchač, který přesně nerozumí anglickému textu; rukopisný náčrt textu je nakonec i jeho součástí. Lullaby však působí především na city; na mudrování a hlubokomyslná textová sdělení v ní naštěstí není místo.
Lullaby je pro Listolet vysoko posazenou laťkou, možná dokonce prokletím. Je otázka, zda ji někdy dokáže překonat. Kdyby tak dokázal z podobně krásných písní poskládat celé album… V Lullaby jako by zasáhla vyšší moc: píseň je na jedné straně propracovaná do posledního detailu, na druhé straně si zachovává přímočarost a bezprostřednost. Neslýchané!
P. S.
Klip k Lullaby je zde: http://www.youtube.com/watch?v=d3PaLzWdfZg
Remix Borise Carloffa je zde: https://soundcloud.com/indiesproduction/lullaby_boris_carloff