Na hranici kýče (10): Morning

Seriál o emotivních písních, které balancují na hranici kýče. Další v pořadí zvukově krásná balada Morning z Beckova aktuálního alba Morning Phase, které patří spolu s Mutations a Sea Change do zklidněné, introspektivní linie Beckovy tvorby.

Kdo má Becka spojeného s popěvkem „I am loser, baby“ z alba Mellow Gold nebo má rád jeho říznější alba Guero a Information, bude při Morning Phase nejspíš usínat. Beck má mnoho hudebních tváří – v průběhu dvaceti let, co se pohybuje na hudební scéně, koketoval s nezávislým rockem, elektronikou, funkem, rapem, folkem i popem; na Morning Phase se dokonce objevují náznaky country. Přes obrovský věhlas debutu Mellow Gold si Beck zachoval nezávislost a (naštěstí) se nestal globální hvězdou, jak mu mnozí publicisté předpovídali.

Zmíněná trojice Beckových komorních desek je důležitou součástí jeho tvorby: poslední dvě – Sea Change a Morning Phase – spojuje nejen stejný okruh spolupracovníků, ale i velmi intimní témata textů. K milostné deziluzi, která byla ústředním tématem Sea Change, na novém albu přibyly i motivy nemoci. Morning Phase je po zvukové stránce dotaženo do posledního detailu; Beck si jako zkušený producent alb dalších umělců prostě se studiem „rozumí“ ještě víc než dřív. Zároveň s technickou dokonalostí se z nahrávky přece jen vytrácí bezprostřednost a energie. Album je proto lepší poslouchat po částech nebo alespoň z vinylu, s malou přestávkou na otočení desky. Tak i tak z něj do popředí vystupují dvě písně – hladivé Morning s krásnými vokály a svižnější Blue Moon s dovádivým  zvukem „trylkující“ kytary.

Pětiminutové Morning udiví především vokálními harmoniemi; doprovodné vokály, které obalují Beckův posmutněle civilní projev, působí až nadpozemsky. Písnička začíná „hrábnutím“ do strun akustické kytary, poté se přidá basa, bicí a Beckův hlas. Její melancholické vyznění podtrhuje klouzavý zvuk slide kytary, Beckova harmonika a nakonec i elektronické šumy a ruchy v pozadí. Morning však stojí především na krásných vokálech. Nenápadná písnička postupně sílí, až dosáhne svého vrcholu v refrénu, který je doslova nabitý emocemi:

Can we start it all over again this morning?

I let down my defenses this morning

It was just you and met his morning

I fought all my guesses this morning

Won´t you show me the way it could ´ve been?

Alba jako Morning Phase nemůže poslouchat každý; stejně jako čtyřiačtyřicetiletý Beck by měl mít i jeho posluchač již něco za sebou – dvacátník a nejspíš i třicátník, kteří v hudbě hledají především energii, tuto podobu Becka nejspíš „odzívnou“, stejně jako Tindersticks, Lambchop nebo Eda Harcourta. Beck má řadu následovníků, které oslovil jeho příznačný eklekticismus, plynulé přecházení hranic hudebních stylů i vynalézavé užívání elektroniky. Mezi Beckovy předchůdce rozhodně patří i Syd Barrett, který „podivné“ písničky skládal již v druhé půli 60. let. I když jeho alba Barrett a Madcap Laughs již trpěla ztrátou koncentrace po předávkování LSD, obsahují postupy, které jsou i po mnoha letech stále inspirativní.

P.S. Beck dokáže i mile překvapit: coververze písně Hey, Joe, kterou nazpíval s Charlottou Gainsbourg, je úlevnou tečkou za nepříliš podařenou Nymfomankou Larse von Triera.

Všechny články další článek