Mezi hudbou a zvukovými efekty (9): Neodolatelně archaičtí Nonkeen

Nonkeen tvoří uznávaný skladatel a hráč na klávesové nástroje Nils Frahm a dva jeho kamarádi ze školních let – bubeník Frederic Gmeiner a baskytarista Sebastian Singwald. Na koncertech – ale i na debutovém albu The Gamble – je jako host doplňuje italský skladatel a bubeník Andrea Belfi. Kromě debutového alba mají Nonkeen za sebou i vynikající koncert v pražské Akropoli. 

Svou image Nonkeen staví na nostalgickém návratu do dětství; i hudebně jsou však neodolatelně archaičtí. Příběh o třech kamarádech, kteří již na základní škole propadli kráse zvuku a jeho zaznamenávání na primitivní dětské magnetofony, by nefungoval, kdyby nebyl podpořen originálním albem a koncerty, z nichž přímo čiší přátelské souznění, hudební entuziasmus a smysl pro humor. Hudebně Nonkeen vycházejí z ambientu, minimalismu, ale především z tradice německého krautrocku – experimentálních elektronických kapel první poloviny 70. let jako byli Neu!, Cluster nebo Ashra Tempel. Přístupem k hudbě, v níž má důležité místo improvizace, mají však blízko i k legendárním německým Can v jejich vrcholném období kolem alb Ege Bamyasi a Future Days. I hráč na klávesy v Nonkeen Nils Frahm – zvlášť naživo při vystoupeních – improvizuje nad monotónními, pomalu se proměňujícími rytmickými strukturami. Ať mi nikdo neříká, že při poslechu This Beautiful Mess nebo Animal Farm nemá Irmin Schmidt z Can radost z toho, že rocková hudba založená na improvizaci stále žije!

Album The Gamble začíná mohutným zvukem varhan v The Invention Mother a pokračuje jednou z nejkrásnějších skladeb alba vůbec, křehkou Saddest Continent On Earth, která je intimním dialogem Frahmova elektrického piana se Singwaldovou kytarou. Frahmovi rozpitý zvuk elektrického piana opravdu sedí  – nejlepším dokladem je jeho sólové album nazvané prostě Electric piano (2008). Zatímco v Ceramic People kapela připomíná jazzové klavírní trio, This Beautiful Mess je něžnou, dojímavou zvukomalbou, kořeněnou drobnými disonancemi. Nejexperimentálnější skladbou alba je Capstan, jež může vzdáleně připomenout hledačství Pink Floyd na přelomu 60. a 70. let, tedy ještě předtím, než se kapela „našla“ na albu The Dark Side Of the Moon a dala přednost předvídatelnému zvuku svých dalších alb. Následující skladba Chasing God Through Palmyra je nejpřímočařejší skladbou alba, založenou na těžko odolatelném hypnotickém rytmu; při koncertě při ní kapela přestává hrát a zatímco divákům v předních řadách připravuje občerstvení, skladbu pouští z gramofonu. Album poté spěje k závěru dvěma zklidněnými, minimalistickými skladbami.

Z alba The Gamble i jeho koncertního provedení čiší bezprostřednost a radost z hraní. Frahmovi, Gmeinerovi a Singwaldovi  sice táhne pětatřicítka, ale pokud jde o zvuk, stále se chovají jako malí kluci. Jen tak dál!

 

Nonkeen, The Gamble, RS Records, 2016, 42:37

předchozí článek Všechny články další článek