Smrt Johna Bonhama

Smrt jednoho z nejlepších rockových bubeníků Johna Bonhama znamenala konec i jeho „mateřské“ kapely Led Zeppelin. Autor knihy Příběh Led Zeppelin Mick Wall při líčení této smutné epizody využívá i fiktivních motivů; díky tomu dosahuje značné emotivní působivosti. 

První zkouška se měla konat 24. září – pro Rexe Kinga, který vezl Bonhama po dálnici M4 z jeho farmy do Pageova nového sídla Old Mill House ve Windsoru, jen další obyčejný den. (Honosný dům u řeky koupil Jimmy nedlouho předtím za 900 000 liber od herce Michaela Cainea.) Později Rex vypověděl, že mu „Bonzo“ poručil zastavit u hospody, kde do sebe hodil čtyři dvojité vodky s džusem a spořádal pár sendvičů. „Snídaně,“ řekl prý na vysvětlenou. Když toho dne dorazil na místo zkoušení, netvářil se nijak nadšeně a brblal, že se mu do Ameriky na tak dlouho nechce. Přitom pořád popíjel, až nakonec odpadnul a nebyl schopen hrát – u spiťara jeho formátu něco neslýchaného. Ještě do sebe obrátil asi dva velké panáky vodky a kolem půlnoci vytuhnul na Jimmyho gauči. Odtud ho napůl odvedl, napůl odtáhl do postele Jimmyho asistent Rick Hobbs, který už tyhle scény dobře znal. Položil ho na bok a obestlal polštáři. Potom zhasl a nechal „Bonza“, ať se z toho vyspí.

Když ale John ani druhý den odpoledne nevylézal ze svého brlohu, šli ho John Paul Jones a Benji LeFevre probudit. V pokoji byl hrozný zápach a „Bonzovo“ nehybné tělo na dotek nereagovalo; příchozí si uvědomili, že je jejich přítel mrtvý. Zavolali sanitku, bylo však už příliš pozdě. Dostavila se i policie, nezjistila ale žádné podezřelé okolnosti. Záchranáři odhadli, že je Bonham po smrti několik hodin. Robert Plant okamžitě odjel na farmu Old Hyde utěšit Pat, Jasona a Zoë. „Naprosto šokovaný“ Jones se vrátil domů k rodině. Jimmy Page zůstal v domě (za posledních dvanáct měsíců to už bylo podruhé, co pod jeho střechou zemřel člověk) a díval se z okna, jak hlouček fanoušků u brány vzdává „Bonzovi“ tichý hold. Smutnou zprávu ihned odvysílal rozhlas a Pageův telefon neustále zvonil – nikdo ho však nebral.

 V Los Angeles, kde je o osm hodin méně než v Anglii, se toho dne probudil Bill Ward, „Bonzův“ starý kumpán z Birminghamu, s hroznou kocovinou po „nočním flámu“ a heroinové jízdě. Bubeník, který před pár týdny odešel ze skupiny Black Sabbath a další rok měl strávit „v rauši na svý posteli“, se o Bonhamově smrti dozvěděl od své dealerky. „Holka, co mi dodávala drogy, ke mně chodila den co den s pořádnou dávkou. Toho rána brečela a byla úplně na sračky, protože patřila ke skalním fandům Led Zeppelin. Říkal jsem si: Herdek, co se děje? A ona na mě vypálila: ,Bonham umřel!‘ První, co mě napadlo, bylo dost sobecké. ,Teď jsem na řadě já,‘ pomyslel jsem si. Jako bych mu chtěl vzkázat: ,Za chvíli jsem u tebe, Johnny, jen počkej...‘“

Když jste tam tak ležel a místnost se s vámi točila, v myšlenkách jste se zase zatoulal... Na rozkvetlé hrabství Worcestershire, k veliké ceduli před sjezdem ze silnice, bílému plůtku po obou stranách dlouhé rovné cesty vedoucí ke statku, který obložil dřevem váš táta a dostavěl váš brácha Mick. Kolem je stoakrový pozemek s ovcemi a dobytkem, stromy a pole... Myslel jste na Pat, Jasona a Zoë, ty zatracené hajzlíky, co se pořád motají pod nohama a koly automobilů, které jsou vaší pýchou a radostí. Rád se kocháte, jak parkují jeden vedle druhého ve stodole předělané na garáž... Myslel jste na svou soupravu, jukebox v hospodě, pivo a cigára... Prostě na domov. V životě byste si nemyslel, že skončíte jako zatracený farmář, ale pak jste to tam uviděl, zachytil výraz tváře své ženy – a celé jste to skoupil.

 „Planty“ bydlel jen o kus dál, se svými divokými kozami, co všechno sežerou, včetně starých bot. Ne že byste se kromě hraní nějak moc vídali. Spíš jste se stýkal s lidmi, jako je Bev a jeho manželka Val. Vždycky jste se ohákli, vzali pár lahví vína a vydali se jeden k druhému na večeři. Čas od času jste se rád hodil do gala. V hipísáckých hadrech byste si s Pat nevyšel. Ona se také vystrojila; sedli jste do auta, zajeli do Redditche a vzali mámu s tátou na drink do dělnického klubu v Eveshamu. Jednou jste je svezl bílou rollskou – to když jste poprvé vydělal pár babek. Než jste zase vyšli ven, nějací zasraní skinheadi ten rolls roztřískali, vymlátili okna a obrátili ho naruby, ty hnusný držky. Víckrát jste takovou chybu neudělal, ale dál jste jezdil pěkně oblečený pěkných kárách. Ověsil jste se cingrlátky, Pat si vzala diamantové náušnice a střevíčky pro princeznu, co vypadaly, že stály milion. Máma s tátou na vás přece jen mohli být pyšní.

Věděli, že v novinách se o vás píšou samé kecy. Věděli, že s tím debilem v tvrďáku, co řve na pódiu jako tur, nemáte vůbec nic společného. To je jen show. Věděli, že pijete, protože je tak strašně nerad opouštíte a nenávidíte ty blbosti kolem. Věděli, že na těch fotkách v časopisech nejste vy – vy byste se nikdy nedotkl groupies ani drog, zkrátka ničeho, z čeho vás obviňují. Věděli, že byste neudělal nic, co by je ranilo, že milujete svou ženu, děti, jste spokojený s tím, jaký jste, co se z vás stalo, čeho jste dosáhl, že to všechno děláte jen pro ně, pro nikoho jiného, nikdy...

 8. října 1980 konstatoval koroner v East Berkshire, že smrt nastala nešťastnou náhodou. John Bonham „po požití alkoholu“ (asi čtyřiceti panáků vodky) usnul a ve spánku vdechl vlastní zvratky. Nahromaděním kapaliny v plicích vznikl edém – podle vyšetřovatelů šlo o „nechtěnou sebevraždu“. Johnu Bonhamovi bylo pouhých 32 let.

Knihu Micka Walla Když po Zemi kráčeli obři tu nezmiňuji proto, že jsem ji redigoval, ani proto, že se znám s nakladatelem, ale prostě proto, že je opravdu dobrá. Mick Wall se snaží na Led Zeppelin dívat i z jiných úhlů, než bylo dosud obvyklé – například dost podrobně popisuje vliv okultismu na kytaristu Jimmyho Page (a odtud na tvorbu kapely) a docela odvážně rozebírá, kolik bluesmanů skupina „využila“ a „vykradla“. Silné jsou i fabulované „životní příběhy“ členů kapely, v knize odlišené kurzívou. Autor si samozřejmě „vymýšlí“ na základě mnoha nashromážděných biografických údajů.

Za Johna Bonhama však nejlépe „mluví“ nahrávky Led Zeppelin. Pokud si nejste jisti, zda byl Bonham opravdu takový fenomén, pusťte si pěkně nahlas skoro čtyřicet let staré dvojalbum Physical Graffiti. Poslouchat takového bubeníka je i po letech opravdový zážitek!

(Mick Wall: Příběh Led Zeppelin. Když po Zemi kráčeli obři, přeložil Michal Bystrov. Nakladatelství Ševčík, 2011)

Všechny články další článek