Smrt Jima Morrisona

Zemřel zpěvák skupiny Doors Jim Morrison skutečně na infarkt ve vaně ve svém pařížském bytě? Nebo je to jen jedna z mnoha legend, které se začaly šířit hned po jeho smrti? Renomovaný hudební publicista Mick Wall přichází ve své demytizační biografii skupiny nazvané Z lásky oheň pohřební s novými fakty, které nasvědčují tomu, že Jim Morrison zemřel mnohem prozaičtějším způsobem. Wall znovu pročetl všechny důležité prameny pojednávající o Morrisonovi a znovu oslovil dosud žijící pamětníky – od spoluhráčů z kapely přes manažery, bedňáky, techniky ze studií, vydavatele, Morrisonovy partnerky až po jeho přátele z Paříže, kde prožil poslední měsíce svého života. Výsledkem je kniha, která se snaží nekompromisně rekonstruovat pravdu a oddělit ji od mýtů, které kolem Morrisona bobtnají už téměř půlstoletí.

 Tohle je konec…

Jim, sám, ne ve vaně, ale na záchodě, hlavu skloněnou; kalhoty u kolen, nalezen přesně tak, jak bude o šest let později nalezen jeho hrdina Elvis, s rukama bezvládně visícíma podél těla a s usmaženým mozkem. Mrtev, ještě než se jim podařilo vyrazit dveře a dostat ho ven. Předávkován heroinem. Čínským bílým. Tím, který toho léta zaplavil Paříž. Jim, jako vždycky sám a přitom obklopen lidmi. (s. 13)

Tři roky na výsluní stačily na to, aby se z Jima Morrisona, andělské tváře a neodolatelného sexsymbolu konce 60. let, stala úplná troska. Mick Wall sleduje jeho rychlý vzestup a ještě rychlejší pád a zkoumá, kde se vzala jeho neobyčejná kreativita, bez níž by se Doors nikdy nedostali až na samý vrchol. (Na tomto místě se zaslouží připomenout, že zbývalí Doors se na rozdíl od Led Zeppelin nebo Nirvany pokoušeli po smrti důležitého člena kapely pokračovat dál bez něj – vydali bezzubá alba Other Voices a Full Circle, která, jak výstižně píše ve své knize Wall, sice znějí pořád jako Doors, jenže „neslyšíte Jima“. Avšak nejen hlas, ale celá Morrisonova temná poetika je pryč, a kapela, ač dělá, co může, zní spíš jako nějaký Doors revival. Mnohem zdařilejší je pozdější album An American Prayer, na němž zbylí členové Doors doprovázejí zvukový záznam dávno mrtvého Morrisona čtoucího své básně.)  

„Ten chlap je mrtvej,“ prohlásil někdo, kdo o sobě tvrdil, že je doktor. Taky štamgast. „Není mrtvej, je akorát na sračky,“ řekl jeden z dvojice mužů, kteří vyrazili dveře.  Sam se rozhodl zavolat policii. „Žádní policajti,“ řekli mu. „Tady ne. To by byl konec klubu.“

Takže co? „Zavezem ho domů…“ (s. 15)              

Jim Morrison sice pocházel z dobře situované rodiny, ale jeho dětství nebylo šťastné. V rodině byly chladné vztahy, malý Jim si nerozuměl nejen s akurátní maloměšťáckou matkou, natož s nekompromisně tvrdým otcem, vysokým námořním důstojníkem. Ano, kreativita Jima Morrisona vznikla v podstatě ze vzdoru – syn byl již od dospívání pevně rozhodnutý být úplně jiný než jeho rodiče, a tak našel útěchu nejprve v knihách a následně v hudbě; svou sečtělost později zúročil v písňových textech, které proto přesahovaly obvyklou úroveň rockových písní. V textech Jima Morrisona se – podobně jako později v písních Kurta Cobaina nebo Iana Curtise – skrývá kromě jiného i hodně bolesti. Mick Wall sleduje jeho sebedestrukci, k níž přispěla i drogová závislost jeho životní družky Pamely Coursonové, přes všechny excesy, jež vedly i k trestnímu stíhání, až k hořkému konci. Jeho kniha kromě jiného dokládá i to, jak složité je – a po létech dvojnásob – dopátrat se pravdy.  

Ignorovali ji a začali nevybíravě svlékat tělo, nejdřív boty, ty postavili ke dveřím, jako kdyby z nich zrovna vylezl. Pak džíny a špinavé tričko. Jeden z nich, ten nervóznější z dvojice, si všiml překvapivě šedých chlupů na Jimově hrudi a v rozkroku.

Zatímco pouštěli horkou vodu, Pam přišla konečně k sobě. Zaječela a běžela za nimi do koupelny. Vlítla tam a skočila na tělo. Voda natékala a ona pořád dokola křičela jeho jméno. „Jime! Jime! Jime!“  (s. 16)                                             

Závěr své knihy Wall věnuje jednak snahám zbylých členů dále obstát v hudebním světě, ale hlavně mýtu, který se kolem Morrisona záhy vytvořil a byl (zejména pianistou Doors Rayem Manzarkem) z komerčních důvodů umně a vytrvale přiživovaný. Jim Morrison se tak po smrti stal přesně tím, čím se stát nechtěl: strojem na peníze.

P. S. Na vydání knihy jsem se podílel jako redaktor, ale uvádím ji tu proto, že je svým laděním skutečně jiná, než rockové biografie obvykle bývají.

 

Mick Wall, Z lásky oheň pohřební, překlad Petr Ferenc, 288 stran, fotografické přílohy,  vydal Jiří Ševčík, Plzeň 2016

předchozí článek Všechny články