Fenomén Zappa vs. fenomén Beefheart

Nedávno vydaná monografie Fenomén Zappa obsahuje třináct příspěvků věnovaných dílu Franka Zappy, které mělo – při své hudební náročnosti – před převratem mezi českými hudebními fanoušky až překvapivý ohlas a respekt. Dvanáct autorů tu osobnost Franka Zappy rozebírá ze všech možných stran a úhlů – zabývají se jeho poetikou, vztahem k jazzu i vážné hudbě, rozebírají vlivy na českou hudební scénu i porevoluční návštěvy Zappy v tehdejší Československé republice, z nichž zejména ta druhá zaváněla trapností… Mezi nejzajímavější příspěvky patří stať Daniela Heviera ml. s názvem Přátelství a vzájemný kompoziční odkaz Franka Zappy a Captaina Beefhearta, která rozebírá proměny přátelství a hudební spolupráce těchto dvou osobností. Téma vztahu těchto muzikantů je zajímavé i proto, že v 70. a 80. letech se čeští fanoušci nekomerční hudby rádi dělili na zappovce a beefheartovce podle toho, zda oceňovali spíš udivující invenci a sofistikovaný přístup Franka Zappy anebo živočišně excentrickou tvorbu Captaina Beefhearta. (Vzdáleně to může připomenout trochu nesmyslné dělení rockových fandů na obdivovatele Beatles a Rolling Stones, kdy proti sobě stojí na jedné straně melodická mnohotvárnost a touha bořit hranice, na druhé bluesová zemitost a rock´n´rollová přímočarost). Zkusme zde zaznamenat to nejpodstatnější, k čemu Daniel Hevier ml. ve svém příspěvku došel.

Zappa se s Beefheartem (vlastním jménem Donem Vlietem) poprvé potkal v roce 1956 na střední škole v Lancasteru, maloměstě vzdáleném asi 150 km severně od Los Angeles. Zappovi tehdy bylo šestnáct, Vlietovi patnáct let. Společně obdivovali rhythm and blues; oba fascinoval především černošský bluesman Howlin´ Wolf. Jak ale výstižně píše Hevier, mladý Beefheart jeho zpěv vnímal v osobnější rovině:

Byl pro něj velkým zpěváckým vzorem a navíc měli i podobnou barvu hlasu. Intenzita, s jakou Howlin´ pracoval s hlasem, pro něj představovala velkou výzvu… (s. 84)

Přezdívka Dona Vlieta, která se později proměnila v jeho trvalé umělecké jméno, vznikla v roce 1964, když se Zappou vytvářeli scénář k nerealizovanému filmu Captain Beefheart vs. The Grunt People. O několik měsíců Zappa založil svou kapelu Mothers Of Invention,  Beefheart svůj Magic Band a jejich cesty se začaly rozcházet. Své debutové desky oba vydali v šestadvaceti: Zappovo Freak Out vyšlo v roce 1966, debut o rok mladšího Beefhearta Safe As Milk v roce 1967. O dva roky později se jejich cesty zase sešly, když Zappa umožnil Beefheartovi na svém labelu Straight Record vydat legendární dvojalbum Trout Masc Replica. Jak píše Hevier, i když Zappa dodržel slovo a desku vydal v nezměněné podobě, jejich přátelství se po vydání zkazilo natolik, že spolu od roku 1969 celých šest let nespolupracovali (v tomto roce se Beefheart ještě objevil jako zpěvák ve skladbě Willie the Pimp na Zappově albu Hot Rats). Zanedlouho došlo i na vzájemné výtky i osočování v hudebním tisku. Beefheart podle Caroline Boucherové, jejíž slova Hevier cituje, tvrdil, že ho Zappa jen využil:

 „Nejsem šílenec, celý tento obraz okolo mě byl vytvořený Frankem Zappou. Zneužil mě, ukradl moje myšlenky a využil je k propagaci své osoby. Ukradl všechny výrazy mé tváře a moje pohyby.“ (s. 86)

Po dvou letech od vyřčení těchto slov se Beefheart rozhodl Zappovi omluvit a pokusil se navázat na dřívější spolupráci. Výsledkem smíření obou muzikantů bylo v roce 1975 společné album Bongo Fury, které obsahuje i dvě Beefheartovy skladby (Sam with the Showing Scalp Flat Top a Man with the Woman Head). Na turné k tomuto albu však došlo k dalším vzájemným sporům a vzápětí se umělci rozešli nadobro.

Hevier rozebírá i rozdíly v jejich hudebním přístupu. Oba sice vyšli z černého rhythm and blues, ale na Zappu měla kromě toho velký vliv i tzv. moderní vážná hudba, zejména skladatelé Edgard Varèse a Igor Stravinskij. Zappovy skladby tyto světy propojovaly, takže většinou měly i bohatší instrumentaci. Zappa kromě toho dokázal mnohem lépe využít své hudebníky: podporoval totiž jejich individuální talent a měl s nimi dobrý vztah, určitě i proto, že je dokázal finančně zabezpečit. To Beefheart moc neuměl a navíc při nahrávání s ním často panovala nepříjemně dusná atmosféra. Hevier cituje slova jeho nejbližšího spolupracovníka Johna Frenche, který Beefhearovy složité vize transformoval do konečné podoby (zapisoval do partitur):

„Don vytvářel nepřátelské prostředí. Vyhodil mě tak, že ke mně přišel, chytil mě za límec a opasek a se slovy „jdi se projít“ mě shodil ze schodů. Nikdy jsem nepochopil, proč je tak naštvaný. Bylo stresující s ním pracovat devět měsíců v kuse.“ (s. 89, citace z interview s Johnem Frenchem, které vedl Bob Lee).

Zajímavé je, že ani Zappa se nevyhnul sporům se svými spoluhráči, což později vedlo k vytvoření truckapely Grand Mothers Of Invention, která po Zappově smrti koncertovala i v Čechách. Hevier si všímá i dalších rozdílů mezi oběma umělci: zatímco Zappa se neustále proměňoval jako hudební chameleon, základem Beefheartovy tvorby bylo psychedelické blues; zatímco Beefheart raději zůstával u kratších skladeb, Zappa inklinoval  k dlouhým a složitě aranžovaným kompozicím; zatímco Zappa znal noty a byl výborným instrumentalistou, Beefheart dával přednost intuici a s velkou chutí hrál i na nástroje, které vůbec neovládal – například na saxofon.

I když postava Captaina Beefhearta původně opravdu byla Zappovým konceptem, který se mu následně vymkl z rukou, oba umělci se celá léta navzájem ovlivňovali a z jejich přátelství vzniklo několik pozoruhodných nahrávek. Proč jich nebylo víc, ptáte se? Odpověď není zase tak složitá: je zcela obvyklé, že přátelství mladých senzitivních umělců se s postupem let zkomplikuje natolik, až dojde k rozkolu. Na vině jsou rozdílné umělecké vize, osobní animozity, drogy, alkohol anebo ženy. V tomto ohledu je zajímavá i autorova závěrečná poznámka, že i když se dnes na Beefhearta mnozí dívají jako na produkt drogové kultury, Don Vliet až na krátké období drogy vůbec nebral a navíc přísně vyžadoval, aby jeho spoluhráči byli na pódiu střízliví. V tom byl se Zappou zajedno.

Zappa i Beefheart jsou sice hudebními legendami, ale jejich odkaz v dnešní hudbě již přece jen slábne. Platí to i pro českou nezávislou scénu, která se – na rozdíl od tzv. undergroundu –  již napájí z jiných zdrojů. Beefheart je oproti Zappovi sice stále považovaný za „outsidera a podivína“, ale nesmíme zapomenout, že svou reputaci, pokaženou dvěma průměrnými alby ze 70. let, rychle napravil trojicí vynikajících nahrávek Shiny Beast (Bat Chain Puller) (1978), Doc at Radar Station (1980) a Ice Cream for Crow (1982.) A navíc, nebyl to umělec jednoho talentu, jak by se mohlo zdát, protože po skončení hudební kariéry ještě dokázal získat skvělé renomé jako výtvarník.

Kniha:

Fenomén Zappa, eds. Vladimír Papoušek a David Skalický, Akropolis, Praha 2016, 272 stran, fotografická příloha

Stať:

Daniel Hevier ml., Přátelství a vzájemný kompoziční odkaz Franka Zappy a Captaina Beefhearta,  s. 83–96, doplněno rozhovorem s bývalým Beefheartovým spoluhráčem Irou Ingberem

předchozí článek Všechny články