Hudba pro křehké duše (9): bytostný romantik Gregory Alan Isakov

Americký písničkář Gregory Alan Isakov (1979) vydal během posledních patnácti let celkem sedm autorských alb. I když ta čtyři poslední – počínaje znamenitým That Sea, The Gambler z roku 2007 – mu přinesla zasloužený respekt v hudebních kruzích i slušný komerční úspěch, není hudba jediným zdrojem jeho obživy. Isakov je založením venkovský člověk pevně srostlý  s půdou; přes den pracuje na své farmě v coloradském okresu Boulder a své největší zálibě – hudbě – se věnuje až po večerech. Součástí Starling Farm je dnes moderně vybavené studio, které mu umožňuje pořizovat dokonalé nahrávky svých písní bez nutnosti dojíždění do měst. Vybavení studia dalo název jeho poslednímu řadovému albu Evening Machines (2018) – „večerními stroji“ z jeho titulu autor myslí záznamovou studijní techniku, která mu dlouhou dobu dělala při večerních a nočních nahráváních společnost.

Gregory Alan Isakov sice pochází z jihoafrického Johannesburgu, ale ještě jako teenager se přesunul do Spojených států; později se usadil v hornatém zemědělském Coloradu v centrální části USA. I když v mládí hrál i s punkovými kapelami, vždy ho víc zajímali Simon & Garfunkel a Nick Drake; navíc našel zálibu v americké folkové hudbě a prostém venkovském muzicírování. Na prvních dvou albech – Rust Colored Stones (2003) a Songs for October (2005) – se Isakov představil jako křehký, zadumaný písničkář s vyhraněným smyslem pro melodii a podmanivým hlasem, který pamětníkům může připomenout Jamese Taylora v jeho „šťastném“ období na přelomu 60. a 70. let. Pro první dvě alba, která Isakov vydal vlastním nákladem, jsou charakteristická úsporná aranžmá – zpěvák se na nich doprovází nejčastěji svou starou otřískanou kytarou a foukací harmonikou; jen tu a tam se k nim přidá banjo nebo housle.  

Za skutečný Isakovův debut bývá někdy považováno až album That Sea, The Gambler z roku 2007, které je po všech stránkách nápaditější a propracovanější než jeho předchozí tvorba. Spojnici s předchozí tvorbou tu tvoří dvě krásné písně, které se objevily již na předchozím albu – krásně vyklenutá Stable Song s podmanivým banjem, houslemi a steel kytarou a nádherně swingující skladba Salt and the Sea. Album That Sea, The Gambler již prověřil čas a dnes se již řadí klasická díla svého žánru. Isakov se na něm představuje jako romantik okouzlený krásnou coloradskou přírodou, prašnými cestami, večerním ohněm i hvězdnou oblohou. Není to intelektuál, ale přímočarý písničkář s mimořádným smyslem pro melodii. V lyrických textech jeho písní se zrcadlí jeho city, vášně i každodenní život. V nastoupené cestě pokračují i dvě následující alba This Empty Northern Hemisphere (2009) a The Weatherman (2013), obě plná krásných folkových písní s rockovými názvuky; píseň This Empty Northern Hemisphere se z folkové balady během několika minut dokonce promění v docela hutnou rockovou vypalovačku. Píseň Saint Valentine z alba Weatherman by zase směle mohla být poctou Isakovovu dávnému vzoru Paulu Simonovi. Celá Isakovova mimořádná trilogie se dá poslouchat soustředěně se zaměřením na každičký detail jednotlivých písní, ale i jako nevtíravá hudební kulisa. Pozoruhodné je, že zní přirozeně, je libozvučná, často i tklivá, ale přitom všem není unylá a zdárně se vyhýbá folkovým klišé.

Isakov říká, že jeho kreativitu nejvíc podpořilo Beckovo křehké album Sea Change z roku 2002. Je možné, že právě po jeho poslechu Isakov našel recept, na jehož základě vznikla zmíněná albová trilogie. Je dobře, že i přes velký úspěch nezůstal stát na místě – tečku za svou dřívější tvorbou udělal albem Gregory Alan Isakov with the Colorado Symphony, které obsahuje orchestrem „načechrané“ verze starších písní, a poté se na letošním albu Evening Machines vydal směrem k rockovému písničkářství, k hudbě, kterou v různých odstínech dělají Iron & Wine, Sufjan Stevens, National nebo Mark Kozelek.

I když Gregory Alan Isakov je na Evening Machines stále rozpoznatelný, mnohé se v jeho hudbě změnilo. V aranžmá písní nyní hraje důležitou roli elektrická kytara, důrazné bicí nástroje, elektronika, objevují se i dříve nemyslitelné disonantní zvuky. I když na Evening Machines je stále dost romantiky a vyklenutých melodií (Bullet Holes, Chemicals, Where You Gonna Go, Southern Star), z potemnělých písní jako je Powder, Caves nebo Dark, Dark, Dark budou mít ortodoxní příznivci folku a country zamotanou hlavu.

předchozí článek Všechny články