Hudba pro křehké duše (8): Oceanic Niklase Paschburga

Třiadvacetiletý německý pianista Niklas Paschburg se hudbě věnuje již několik let, ale  debutové album s názvem Oceanic vydal až v únoru letošního roku. Třičtvrtihodinové album je koncipováno jako příběh se začátkem a koncem a jeho leitmotivem je šumění moře v Baltském oceánu. Rozjímavé nálady se na nahrávce se střídají s dynamičtějšími pasážemi a klavír, který ve většině skladeb dominuje, Paschburg doplňuje elektronickými zvuky včetně výrazných basových linek a perkusí.

Na hudební scénu Niklas Paschburg vstoupil ve svých devatenácti letech třískladbovou EP deskou s názvem Dawn; dva roky před debutovým albem následovalo ještě šestiskladbové EP Tuur Man Velten, které už zřetelně napovídalo, že je tu další mladý pianista s nezpochybnitelným talentem. Oceanic je dalším dokladem, že dobrá hudba se obejde beze slov a explicitně formulovaných příběhů. Citlivý posluchač si totiž při poslechu alba příběhy vytváří ve své hlavě sám a vůbec nevadí, že se mohou lišit od těch Paschburgových: každopádně jsou plné emocí, vzpomínek, lásky, ale i smutku a rozčarování – a podle toho se také mění nálada skladeb. I když na nahrávce převažují lyrické tóny, z řady pasáží přímo čiší radost, štěstí a energie.

Paschburgovými velkými vzory jsou už od mládí dva němečtí pianisté – Nils Frahm, který se soustředěnou prací ve čtyřiceti letech dostal na výsluní, takže dokáže zaplnit i velké sály, a o něco méně známý hráč na preparované piano a skladatel filmové hudby Hauschka. Pokud k nim připočteme dalšího znamenitého pianistu Maxe Richtera a řadu mimořádných tvůrců z oblasti krautrocku a techna, uvědomíme si, kolik skvělé elektronické a neoklasické hudby se během posledního půlstoletí objevilo na německé hudební scéně. Album Oceanic, které svým pojetím nemá daleko ke koncepčním albům, vzniklo takto: když se dvaadvacetiletý Niklas Paschburg rozhodl, že ústředním tématem jeho debutového alba bude moře, vyhlédl si domek přímo na pláži, aby z něj ve dne v noci slyšel šumění moře. Pak do domu přivezl klavír a sestavu svých elektronických nástrojů a začal nahrávat.

Dvanáctiskladbové album začíná Intrem s podtitulem Pier, v němž posluchač slyší kroky, otevření dveří, potom šum převalujících se mořských vln a lyrické tóny klavíru. Závěrečná, mimořádně krásná skladba Appear, zase končí kroky a zavřením dveří. Paschburg se sobě vlastní hravostí tím naznačuje, že hudbu vytvářel nikoli uzavřený ve studiu, ale v přímém kontaktu s vodním živlem. Appear je založena na klenoucí se melodii, která postupně graduje a je podepřena několika vrstvami elektronických zvuků – hlubokými basy, melodickými linkami syntezátorů i hudebními „plochami“ v pozadí. Mezi těmito dvěma skladbami, která album rámují, se odehrává niterný „příběh“, který je na rozdíl od plytké new age music s motivy moří a oceánů pestrý, barevný a mnohotvárný. Jsou tu skladby Fragmentation a Journey Among, které zvukem připomínají moderní jazzové klavírní trio, krásná titulní skladba Oceanic, založená na vrstvení motivů a gradaci, Abeyance a Anew, v nichž se objeví i disonance a destruované tóny. Nejpozitivnější skladba alba s názvem Fade Away začíná křehkou klavírní melodií a pokračuje „šťastnými“ tóny syntezátorů; pak se rozpadá do shluku zvuků, v nichž se zanedlouho opět začnou objevovat náznaky melodií a skladba nakonec vygraduje v krásné rytmické finále. 

Oceanic je dokladem, že Niklas Paschburg už ve třiadvaceti letech hudebně vyzrál. Jeho album je jímavé, nikoli sentimentální; i když se dá poslouchat ztišené jako nevtíravá kulisa, je pečlivě prokomponované a zvukově bohaté. Ano, Niklas Paschburg si na svém debutovém albu dal opravdu hodně záležet.  

 

Niklas Paschburg, Oceanic, K7, 2018, 46:42 minut

předchozí článek Všechny články